Ovšem v prostředí postmoderního relativismu, názorového rovnostářství, ztráty kolektivní autority a dnes už i malého zájmu „o smysl českých dějin,“ jde většinou jen o žabomyší války na stránkách vadnoucích českých listů či v odpadním koši mnoha stránek internetových. Velkou vzpruhou těchto debat jsou vytrvalé spolky marně usilující o navrácení starých historických názvů ulic, těch našich „tříd politických omylů“, úspěšnější ale v zápase o návrat pomníků, jež porevoluční (1918) likvidace všeho rakouského v Praze smetla. Dnešní materialismus hmotnou památku neideologicky uctívá, a tak jsou staré artefakty uznávány, i kdyby šlo o sebevětší politický kýč, a jelikož už neumíme sochat, malovat ani stavět a monumentální umění neuznáváme, botanizuje se na hřbitově. Na koni se už vrátil císař František I. pod svou novogotickou klenbu na nábřeží Vltavy, ochlazován obnovenou fontánou, a nepochybně se najde místo i pro monumentální sousoší maršála Radeckého, které bylo po první válce odstraněno na žádost Italů, a světe div se, primátor Prahy po více než dvacetiletých sporech nedávno ohlásil i návrat kontroverzního Mariánského sloupu na staroměstské náměstí, jenž stále ještě probouzí mdlé vášně, protože se stal (neprávem) symbolem českého pobělohorského útlaku.

Obránci komunisty zdiskreditované protiřímsky zaujaté národní interpretace dějin argumentují popletenou epistemologií. Právem obhajují nadčasový morální soud nad dějinnými událostmi, ale to, co považují za holá fakta, jsou většinou dobové konstrukce, jež po čase vyjevují svou mýtickou podobu. Mariánský sloup byl postaven (1650), na znamení díkuvzdání za udržení Prahy před Švédy, kteří už vyplenili Hrad i Malou stranu (podhradí). Pražská města se zachránila především úsilím měšťanů, studentů i kněží, bojujících na barikádách často primitivními prostředky s dobře vyzbrojenou soldateskou švédskou. Císařským se bojovat v té poslední bitvě třicetileté války, kdy se už čekalo na závěr vestfálských jednání o míru, příliš nechtělo. V žádném případě nešlo o oslavu Bílé hory a ztráty české státnosti, jak tvrdí národovci, ani nešlo v tomto případě o snahu či symbol rekatolizační. První barokní socha P. Marie na sloupu J. J. Bendla byla obzvlášť zdařilá a stala se prototypem mnoha dalších v celém království.