Řečníci se shodovali, že je liberální politický systém v Evropě ohrožen růstem nacionalismu a populismu a vůbec je nenapadlo, aby tu pluralitní antropologickou aktivitu, připomínající tržní mechanismus, odlišili od řádu, čili obsahu, který vytváří. Demokratický politický proces je forma omezení mezi svobodnými lidmi, není totožný s žádným fixním ideálem. Jestliže však delší dobu vzniká značná nespokojenost s vládami vzniklými ze svobodných voleb a lidé chtějí vládu autoritativní, chtějí snad, aby jim stát nařizoval, jak mají žít a jaké hodnoty mají vyznávat? Nikoli. Mají pocit, že nejsou reprezentováni, že ztratili volbu. V tom případě, je ale třeba mluvit o defektu demokracie a ten může být jen jediný – oligarchie, která se dohodla na obsahu politiky. Na konferenci se však nemluvilo, proč si lid nevládne, proč nevytváří reprezentativní obsah, nýbrž o jakési psychologické nechuti a únavě z demokracie, jak tvrdil Schwarzenberg.

Ve skutečnosti je demokracie, jako čirá technologie na dosažení většinového kompromisu, bezobsažná. Společnost různých skupinových zájmů a společného veřejného zájmu (více silnic nebo nemocnic, škol nebo armády) se o neideologických záležitostech může pod vládou zákona, ústavy a dělby moci celkem snadno dohodnout. Volby a vládu vyhrává sice většina, ale nenastupuje tyranie většiny; demokracie toleruje politickou menšinu, chrání politickou i osobní svobodu a soukromí jedince. Je výsledkem dlouhodobého zápasu o svobodu a řád, jež nezápadní společnosti (včetně té druhé, byzantské Evropy) až donedávna nepoznaly. Existovaly velké civilizace, ale jen starořecké obce a křesťanská království byly svobodné. Politická svoboda je také paradoxně výsledkem oddělení duchovní moci (církve) a politiky lidských zákonů, smluv a dohod. Je soudržná s tradicí, demokracie ji nanejvýš posiluje. Je-li dnes tenhle úžasný civilizační objev v krizi, musí mít příčiny, které omezily demokratický proces.