Prosté, jak napsal David Brooks (N. Y. Times): kdyby takový časopis vyšel v Americe, nebyl by tolerován ani třicet vteřin. Byl by považován za šiřitele nenávisti (hate speech), čili za pokus narušit veřejný smír. Je snad urážka či blasfémie základem svobody? Vždyť vedle svobody existuje druhá hodnota naší civilizace - úcta k druhým, jak říká Halík, a ta je vtělena i do restriktivní legislativy svobodomyslného Západu, pokud jde o hanobení rasy, národa, obscénní, nactiutrhačné výroky, zvláště když vyvolávají náboženskou či rasovou nenávist nebo oslavují terorismus. Je přece zásadní rozdíl mezi názorem a urážkou. Jde o špatně řešitelný paradox a záleží na době, jak se k věci postaví - ó tempora, ó mores!

Jenže v západní Evropě, zejména v agresivní “laické” Francii se něco zásadního změnilo, Bůh je mrtev, blasfemie svatá! Redaktoři časopisu zakázali, aby se na památku zavražděných kolegů rozezněly zvony Notre-Dame. Osvícenství, kdysi zápasilo o neutralitu mezi státem a církví, dnes prosazuje zákaz náboženských symbolů a názorů, které kolidují s tzv. politickou korektností, čili zbožštěním autonomního jedince lidských práv a nulového vztahu ke společenství. S takovou normativní svobodou ovšem nelze s “akulturací” ani inkluzí muslimů počítat.