Až zvítězíme a provedeme lustrace... Až po lustracích nezůstane na rozhodujících místech ve státě jediná putinovská či jiná nedemokratická krysa... Až země projde rituální očistou, kterou známe z České republiky, vlasti našeho vzoru Václava Havla... Pak se budeme mít jako v demokratické Evropě.  

V národním kontextu nelze opomenout, že stejné pochody kdysi ovládly mysl stoupenců Vladimira Lenina. Tyto postavy byly zachyceny v knihách Rozrušená země Michaila Šolochova nebo Čevengur Andreje Platonova.  

Očistná revoluce je pro Makara Nagulnova z Rozrušené země objektem téměř erotického uctívání a jeden z hrdinů Čevenguru, revolucionář Kopjonkin na kobyle jménem Proletářská síla, plane mocnou platonickou láskou k Rose Luxemburgové.   

Erotické vzrušení ve tvářích těch poslanců Federálního shromáždění, které jsem před 22 lety viděl v okamžiku schválení lustračního zákona prosklenými dveřmi jednacího sálu, patrné nebylo. Silné emoce však ano.  

Radost to byla jaksi pohanská. Zdálo se, že tito zákonodárci věří: lustrační zákon potrestá viníky, kteří nás předtím čtyřicet let drželi v říši zla, smyje hříchy z ostatních, kteří se jen vezli, a nastolí novou, lepší skutečnost.  

Dnes se dohadujeme, zda může oligarcha, který má záznam u Státní bezpečnosti a který roste před očima, skupuje nejen podniky v různých odvětvích, ale také noviny, rozhlas a možná i televizi, podle lustračního zákona vykonávat funkci ministra financí. Právníci nevědí.  

Dozvídáme se od nich mimo jiné, že by ministra financí dělat neměl, ale funkci vicepremiéra pro ekonomiku, který je nadřízeným ministra financí, by mohl dostat bez problémů. Nevíme, zda to bude stačit prezidentovi, který celý spor otevřel tvrzením, že Andrej Babiš, o němž je řeč, od něj jmenovací dekret člena vlády dostat zkrátka nemůže.  

Když prezident nebyl ještě prezident a byl postupně předseda Sněmovny a pak i předseda vlády, byl jeho pravou rukou člověk, který by podle lustračního zákona nesměl zastávat žádné postavení ve státních strukturách. Také ho formálně nezastával. Přesto každý věděl, že hlavní hybnou pákou v okolí Miloše Zemana byl Miroslav Šlouf. Lustrák nelustrák. Jen idiot si nedokáže v takových situacích poradit, že.  

Tvůrci lustračního zákona navíc dali do textu ustanovení o tom, že rozhoduje samotný fakt existence záznamu u StB. Tato paušalizace a slepá důvěra v pravost dokumentů politické policie režimu, který byl zároveň prohlášen za zločinný, udělala z rituální očisty spíše cestu do břečky. Dnes se tedy v tomto blátě mudruje, že dotčený miliardář a šéf druhého nejsilnějšího politického subjektu ve volbách nesmí být ministrem, ale může být jeho nadřízeným.  

Kdo by se ale nimral v každém konkrétním případu ze záznamů StB. Vždyť taková piplačka nikoho vzrušit nemůže.  

Autor je komentátorem deníku Právo.