Obecně se veřejným úkonům hlavy státu přiznávala neformální úcta až velebná. Nikoho by nenapadlo, že by prezident republiky neměl vést delegaci, zvlášť, když jde o prezidenta, zvoleného přímou volbou občany.  Až přišel ministr zahraničí Petr Macinka a uplatnil na Petru Pavlovi pomstu za nejmenování Filipa Turka ministrem. Rozhodl, že prezident republiky, jenž by díky své minulosti a odborné kvalifikaci by jinak byl ozdobou delegace, zůstane doma. Pan předseda vlády Andrej Babiš extrémistu neusměrnil a mělo to tak zůstat. Přetahování mezi prezidentem a předsedou vlády trvalo hodně dlouho a odvádělo pozornost od daleko závažnějších věcí (např. od péče státních zástupců o beztrestnost zločinců). Pan předseda vlády se jednou vyjádřil ironicky, že pan  prezident usiluje o zážitkovou cestu. Odpovídalo to stavu rozdělení úkolů mezi členy delegace mandátem.  Dalo se to zlomyslně vyložit také jako názor, že pan prezident se v Ankaře pouze pobaví za peníze daňových poplatníků.  Jenže zasáhl Ústavní soud předběžným opatřením a debata tohoto druhu se stala bezpředmětnou. Vláda se podřídila a panu prezidentovi republiky se dodatečně dostalo akreditace jako jakémusi nevítanému příštěpku. Vedoucím delegace zůstal pan předseda vlády. Pan Petr Pavel sice namítá, že podle protokolu NATO je vedoucím delegace automaticky hlava státu, ale na postoj vlády k jeho cestě to nemělo vliv.

Na tom mohlo zůstat. Poletí dvě letadla, což prý odpovídá bezpečnostním pravidlům, skutečně zavedeným za hluboké totality.  V tomto případě ale odkaz na bezpečnostní pravidla neplatí, protože v případě, že by při  letecké havárii zahynul prezident republiky, nikdo z ostatních účastníků by v případě přežití nepřebral jeho úkoly a pravomoc až do zvolení nového prezidenta. Stejně tak případně přeživší prezident by nepřebíral úkoly a pravomoc zesnulého předsedy vlády. Prostě: nenávist „vládních“ členů delegace k panu Petru Pavlovi je nepřekonatelná. Nevím ovšem, zda by se na svezení s nepřáteli těšil pan prezident.