Z blízkého okolí prezidenta Miloše Zemana prosákla informace, že nikdy nejmenuje ministrem zahraničí Lubomíra Zaorálka. Zatvrzelost současného prezidenta je známa. Lze očekávat, že neuhne. Leda že by neoficiální informaci o svém odporu proti jmenování tohoto konkrétního člověka dementoval.

Zatím se tak ovšem nestalo. Mezitím politici a ústavní právníci zareagovali na tuto eventuální situaci jednoznačně odmítavě. Mají-li platit pravidla, nesmí prezident jen tak z osobního rozmaru nebo ze soukromé averze, kterou cítí k případnému ministrovi, ohrozit chod státu.

Zvláštností naší současné politiky je navíc činnost vlády, kterou nikdo nevolil, vlády, které Sněmovna odmítla vyjádřit důvěru, vlády, jejíž členové ve svobodných volbách následně, až na jednu osobu, zcela propadli.

Zároveň je to vláda, která se nerozpakuje začít práci na prolamování limitů těžby nebo instaluje do funkce druhého policejního prezidenta při fungujícím prvním, který podle svých slov brání ministrovi vnitra v demisi personálně měnit vedení policie. Čím dříve tato sestava prezidentových chráněnců odejde, tím lépe pro stát. Ale samozřejmě tím méně výhodné je to pro prezidenta.