Za prvé už byly u nás v těchto dnech pojmy ďábel a bůh v politické sféře obsazeny. A to v konfliktu kolem Ústavu pro studium totalitních režimů. Ďáblové jsou tam sociální demokraté a komunisté. Boha nejspíše zastupuje odvolaný ředitel Daniel Herman. Vždyť přinesl předsedkyni Sněmovny Miroslavě Němcové krucifix ze své bývalé pracovny.
Za druhé spor mezi prezidentem a ministrem zahraničí tolik pozornosti nepřitahuje. Co si o něm myslí běžní lidé, nám zatím žádný průzkum neodhalil. Slyšet by ale měly být hlasy těch, koho se týká bezprostředně, ústavních právníků a politiků.
Právníci svá stanoviska zveřejňují. Většina se přiklání k názoru, že Miloš Zeman posouvá zemi k poloprezidentskému nebo i prezidentskému systému. Pře s Karlem Schwarzenbergem je bojem o to, kdo v této zemi bude dělat zahraniční politiku a pak i velkou politiku vůbec. Je to pokusný balónek, jak zareaguje veřejnost široká, odborná, ale především politická.
A právě ta politická jako by ztratila řeč. Vlažně se vypověděli zástupci ODS a ČSSD. Prý jsou oba zbytečně mluvní, Zeman i Schwarzenberg. Komunisté mlčí. TOP 09 svého předsedu rovněž nijak vehementně nepodpořila.
Miroslav Kalousek se sice proslavil upřímností vůči nově zvolené hlavě státu, kterou zachytily kamery a mikrofony tvůrců dokumentu Hledá se prezident. Řekl ihned po potvrzení finálních výsledků, že se z toho prasete nehroutí. Pak ale možná měl tolik práce se žehlením, že to jeho rétorické rezervy v tomto tématu vyčerpalo.
Mně se při tomto defilé zamlklých politiků vybavil Stanislav Gross a jeho pojetí veřejné činnosti. Nebyl jeho tvůrcem, přinesl si ho z prostředí, z něhož vzešel a které je prostředím většinovým. Do politiky se podle tohoto chápání života chodí proto, aby člověk v konečném důsledku z té dřiny něco měl, a aby si po cestě nedělal nepřátele. Gross byl v naplňování této vize nesmírně čestný a důsledný.
Vždy věděl, kdo je v tu kterou chvíli silnější, ke komu se přidat, koho si nerozhněvat. Nevyvyšoval se, neflákal účast na schůzích, nepohrdal slušným chováním a zájmem o jiné. Vždyť člověk neví, kdy bude čí přímluvu potřebovat, je to tak?
A tak měl Gross přízeň Klausovu i Zemanovu, širokých vrstev lidu i vlastních straníků. Nakonec se dostal až na vrchol. Tam se rychle ukázalo, že na to nemá. Nicméně úkol splnil: odešel se zázemím, které z něj udělalo milionáře. To je, dámy a pánové, výkon. Kdo z vás to má?
Dnešní opatrní političtí činitelé, kteří se raději tváří, že je spor titánů o to, kdo bude vládnout v této zemi, v podstatě ani nezajímá, mají Standu Grosse hluboko pod kůží.
Autor je komentátorem deníku Právo.
Komentář zazněl v pořadu Názory a argumenty na Českém rozhlase Plus. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
