Město se Hloupětín skutečně jmenuje, ale z vyznění titulu vyplývá, že se autor nechtěl omezit na dílčí výsměch jedné jediné obci. Je to metafora lidské společnosti. Tedy těch jejích stránek, které čas od času mají navrch nejen v autorově Rusku, ale všude, kde jsou lidé zmatení, věděním nezatížení a zároveň si jsou jisti, že nejlépe vědí, jak se mají věci zařídit.

Posluchačům, kteří tuto knihu neznají, ji mohu vřele doporučit. Protože obrázek, původně zamýšlený jako sžíravá parodie na ruské dějiny, platí podle mě všude, kde se většina obyvatelstva nedokáže a vlastně ani nechce v chodu společnosti vyznat.

Hloupětínští řeší problémy, které se v jejich městě pravidelně vracejí, dvěma způsoby. Nejdříve se shromáždí na náměstí, hodně křičí, nadávají, pak přijdou na to, kdo za všecko může. Bývají to spoluobčané vždy s tím nejběžnějším jménem Váňa.

Takže Váňu popadnou, běží s ním k městské věži, s Váňou vyběhnou nahoru a shodí ho dolů. Když jeden obětovaný Váňa se zdá být málo, shodí druhého, třetího a tak dále.