Od roku 2002, kdy bylo ke konci roku v českých věznicích asi 16 tisíc osob, počet vězňů s železnou pravidelností každoročně stoupal. Přesto ve vládním prohlášení není ani náznak něčeho, co by se dalo nazvat zásadami trestní politiky, tedy reflexe problému, vytyčení cíle a nalezení nástrojů, jak k tomuto cíli směřovat.
Země s vysokým indexem vězeňské populace rozhodně nejsou země bezpečnější, platí spíše opačná úměra. Země s nízkým indexem (dvakrát nebo třikrát nižším) mají vysokou životní úroveň, vyspělý sociální systém a vyšší míru bezpečnosti lidí. Mají i nízkou míru recidivy. Investují peníze do kvalitního vězeňského personálu a do celého sankčního systému, především do probační a mediační služby. Jejich vlády dbají na široce pojatou prevenci, jejíž součástí je i kvalitní sociální politika a radikální omezení dluhového byznysu a hazardu, což zde bohužel není.
Alarmující je i fakt, že v ČR počet recidivistů mezi trestně stíhanými osobami také stále roste, podle některých údajů jsou dvě třetiny vězeňské populace tvořeny lidmi, kteří svou trestnou činnost, často i bagatelní, opakují.
Z kritického výčtu problémů by se mohlo zdát, že amnestii prezidenta republiky vítám. Nemohu to však učinit z několika důvodů. Amnestie není z dlouhodobého hlediska dobrým lékem, byť přeplněným a velmi podfinancovaným věznicím krátkodobě uleví. Je to totiž plošné opatření, a to i amnestie výběrová, či dílčí. A je v ní i určitý prvek náhodnosti až nespravedlností, včetně dalších souvislostí, které ještě vyjdou najevo. Užitečného snížení počtu lidí ve věznicích se dá dosahovat také rozsáhlejším používáním podmíněného odsuzování nebo propouštění s dohledem, které umožňuje v každém konkrétním případě posoudit rizika, a navíc umožňuje i další účinnou kontrolu na svobodě.
Dalším důvodem, proč je podmíněné propuštění s dohledem lepším nástrojem než amnestie, je připravenost propuštění. I člověk bez rodinného zázemí má obvykle za pomoci sociálních pracovníků připravenu variantu ubytování, byť sebeskromnější. Prostě když opouštějí brány věznice, obvykle vědí, kde večer složí hlavu. To však neplatí pro propouštěné na amnestii, lidi bez rodinného zázemí, bez bytu, bez práce.
Tato úvaha se vztahuje k těm článkům amnestie, které odpouštějí tresty do roka a do dvou nebo tresty starým osobám. Tu i já chápu jako součást debaty o trestní politice, i když doporučuju jiné cesty. To se ale netýká článku II. této amnestie, který říká, že se zastaví trestní stíhání všech případů, od jejichž zahájení uplynulo více než osm let, pokud trestní sazba nepřevyšuje deset let. Považuji ho za neospravedlnitelné rozhodnutí. Argumentace, s níž snaživě přispěchal hradní služebník Zdeněk Koudelka a posléze ji rozvíjel ministr Pavel Blažek, považuju za nepravdivou a nekorektní.
Názor Evropského soudu pro lidská práva (Rada Evropy, RE), jenž má nepřiměřenou délku trestního řízení za zásah do práva na spravedlivý proces, nelze vyložit tak, že je třeba zastavit takto závažná řízení, jejichž zdárné ukončení by mělo vliv na morální zdraví společnosti! Požadavek volně vyplývá z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (RE), je to ale jen požadavek vůči státu, aby posílil soudní kapacity tak, aby tyto průtahy nenastávaly, případně aby se promítly do výše trestu.
Amnestie je proto novoroční dárek prezidenta Klause a vlády, která za něj nese plnou odpovědnost, korupčníkům.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
