Po naší krásné sametové revoluci v osmdesátém devátém všechno kolem nás vypadalo růžově. Pocit nabyté svobody po čtyřiceti letech vlády totalitního systému nás naplňoval očekáváním všeho dobrého v práci i v životě. Záhy po revoluci však přišlo vystřízlivění, které přetrvává vlastně dodnes.

Nejprve podivná privatizace následována tunelováním a rozkrádáním veřejného majetku, poté bezmezný obdiv a ona proklamovaná závist vůči „úspěšným velkopodnikatelům“ a nakonec deprese a stres z toho, co jsme to tu vlastně za těch dvacet čtyři let od sametu vybudovali. Začalo to kapitány našeho průmyslu a podnikání v devadesátých letech minulého století. Mocní a média tohoto Státu nám je dávali za vzor úspěchu v byznysu. A my jen v úžasu a onou závistí v duši sledovali hromadění jejich majetků bůhví jak nabytých. Nebo to snad byla závist, že sami neumíme bez skrupulí podnikat a žít v duchu „urvi, co můžeš“?

Pánové jakými jsou Kožený, Pitr, Bakala, Koláček, Krejčíř a jiní jim podobní měli být pro nás nedostižnými vzory, které je třeba velebit.