Po naší krásné sametové revoluci v osmdesátém devátém všechno kolem nás vypadalo růžově. Pocit nabyté svobody po čtyřiceti letech vlády totalitního systému nás naplňoval očekáváním všeho dobrého v práci i v životě. Záhy po revoluci však přišlo vystřízlivění, které přetrvává vlastně dodnes.
Nejprve podivná privatizace následována tunelováním a rozkrádáním veřejného majetku, poté bezmezný obdiv a ona proklamovaná závist vůči „úspěšným velkopodnikatelům“ a nakonec deprese a stres z toho, co jsme to tu vlastně za těch dvacet čtyři let od sametu vybudovali. Začalo to kapitány našeho průmyslu a podnikání v devadesátých letech minulého století. Mocní a média tohoto Státu nám je dávali za vzor úspěchu v byznysu. A my jen v úžasu a onou závistí v duši sledovali hromadění jejich majetků bůhví jak nabytých. Nebo to snad byla závist, že sami neumíme bez skrupulí podnikat a žít v duchu „urvi, co můžeš“?
Pánové jakými jsou Kožený, Pitr, Bakala, Koláček, Krejčíř a jiní jim podobní měli být pro nás nedostižnými vzory, které je třeba velebit.
Tato naše závist způsobila, že se tajily platy politiků, sportovců, umělců a jiných novodobých VIP a elit. Občan České republiky je přeci známý svou závistivostí, tak proč jej zbytečně dráždit neúměrnými výdělky těch „úspěšných“. Jak se máme ovšem této ošklivé vlastnosti, jakou je závist zbavit, když důchodcům se přidá čtyřicet pět korun v průměru, což je mimochodem devět návštěv veřejného WC a roky se licituje o zvýšení minimální mzdy. Ta se nakonec zvedne o ubohou pětistovku. Na druhé straně korupce kvete a veřejné prostředky se rozhazují často na nesmysly. „Občané nezlobte se na nás, ale my jsme mimo jakoukoli realitu běžného života tam u vás dole“, jako by nám vzkazovali mocní. A tak nám nezbývá než tiše závidět. Ale je to závist v pravém slova smyslu?
Nebo je to jen skřípění zubů vztekem, jak jsme dopadli. Ať si na to odpoví každý sám. Jistě nezávidíme těm, kdo si poctivou prací a intelektem dopracovali k úspěchu. Troufám si však tvrdit, že těchto lidí je v naší společnosti menšina.
A to nás nesrovnávám s okolními Zeměmi, to by ta naše závist sahala až do nebe. Češi jsou po staletí známí tím, že rádi klopí hlavu a rádi mají nad sebou bič, kdyby tomu tak nebylo, jsou znovu v ulicích. Někdy je až zarážející, co všechno si necháme líbit. Ale třeba jednou přijde doba, kdy lidi opět vezmou osud dějin do svých rukou. Do té doby budeme dál tiše závidět „těm úspěšným“ a klopit hlavy.
Jestli se snad někdo domnívá, že korupci o které se teď tolik mluví, se podaří vymýtit, pak se podle mého názoru kapitálně mýlí. Korupce tu byla je a bude. A nepomůže tomu ani zřizování nejrůznějších úřadů na potírání korupce. To spolkne jen další miliony. Stíhat se budou jen ti plebejci dole. Na ty tu přeci máme mocné exekutory, kterým jsme dali úžasnou moc. Nakonec nám nezbývá než opět tiše závidět, závidět těm, kteří bezostyšně kradou řádově miliony, ale na které jsou všemocné exekutorské úřady krátké. Na závěr prosím o krátké zamyšlení. Opravdu jsme to tak před těmi čtyřiadvaceti lety chtěli? Myslím, že ne. Jen o jedno prosím. Nezáviďte, berte tu špínu kolem nás jako fakt.
Antonín Moulis
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
