Popisuje v něm a analyzuje klopotnou cestu sestavování koaliční vlády Andreje Babiše. Popravdě se jí nelíbí příliš dlouhá doba jejího sestavování, děravost jejího složení, nesnadná identifikace politické orientace ministrů a hlavně "jaké důsledky pro náš politický systém mělo ono dlouhé a podivné sestavování vlády".
Ty důsledky vidí v proměně vztahů politické strany -prezident - premiér - vláda. Zejména jí vadí prezidentovo rozhodnutí, že jmenovat premiérem bude jedině předsedu nejsilnější politické strany, tj. Andreje Babiše. Tím podle ní zužoval předem prostor pro hledání alternativních cest.
První námitka při zpětném pohledu na tuto potenciální možnost spočívá v konstatování, jestli taková možnost při dané politické situaci prakticky vůbec existovala, když se politické strany tzv. demokratického bloku neústupně postavily proti ANO, SPD a KSČM a v tomto postoji setrvaly a setrvávají stále. I když samy vládu schopny sestavit nebyly.
K jistému překvapení většinu dalších vážných problémů jako jsou například možné protesty proti budoucí vládě a manévrování prezidenta považuje autorka za okrajové, vážnější je pro ni Zemanova snaha dostat do vlády své lidi, nebo zabránit, aby se tam dostali ti, které tam nechce. Ale to není v polistopadovém období ničím novým. Tenkrát to prošlo. Už proto že naši ústavu je možné interpretovat dost volně.
Souhlasit lze s kritikou oddalování transformace naší státní správy, ale to nebylo tématem procesu sestavování vlády. A o důsledcích personálních změn nelze v převážné míře uvažovat ex ante, ale spíše ex post, jakkoli se nám někteří ministři či jejich náměstci a představitelé státních úřadů nemusí líbit. Sledujeme-li aktuální americkou administrativu, jsme na tom ještě dost dobře.
A to přesto, že ve srovnání s bezprostředně polistopadovým obdobím nemají současné politické strany dostatečné intelektuální zázemí. Netvoří politické přitažlivé programy, nezískávají pro intenzivně a osobně voliče, ale vedou marketingově pojaté volební kampaně, v nichž nezáleží na kvalitě myšlenek, ale penězích, které jsou k dispozici.
Uráží-li to intelektuální část společnosti, lze to pochopit. Ale pokud se nezačne skutečně politicky angažovat, spokojí se s kritickou mediální distancí, nebo dokonce toleruje pouliční demonstrace, je to neproduktivní. Politici zvolení ve svobodných demokratických volbách musí proto dostat šanci, aby mohli svůj program realizovat. I když by se voličům nynější politická garnitura mohla jevit třeba jen relativně snesitelnější než ta opoziční.
(Autor je sociolog)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
