Antonín Ticháček: Dojnice jsou strategická komodita

Jde o úplatky, označované také jako „mlčné“, o tučné dividendy zavazující vlastníky půdy, takto mnohdy „bankstery, či zemědělce z Václaváku“ k produkční nečinnosti. Zemědělská politika EU však postupně zařídila ztrátu potravinové suverenity nových členských zemí, včetně ČR. Stalo se tak zásluhou centrálně řízeného produkčního útlaku formou Společné Zemědělské politiky (SZP), jinak Common Agricultural Policy, (CAP). Pokud se nechceme jako kmenoví příslušníci středoevropské civilizace pod německým a francouzským dirigizmem, jako národ neschopný konkurence, nadále živit převážně kuřaty z Thajska, hovězím z Argentiny, vepřovým z Číny, při dovozu etylalkoholu produkovaného z biomasy v Brazilii, musí celý národ vzít na vědomí, všechny důsledky posttotalitního režimu. Klausova privatizační politika s neviditelnou rukou trhu, doplněná o tržní globalizaci, měla a má svůj přímý projev předvším v úpadku národního hospodářství, jmenovitě agrárního a potravinového sektoru. Je tomu tak v důsledku absence dlouhodobé reálné vládní koncepce a strategie, v důsledku nastolení atmosféry politické i finanční malverzace v průběhu posledních dvaceti let , jakkoliv se střídaly LIB a LAB vlády.

Pod taktovkou politiků liberárlního zaměření došlo kromě jiného k „deetatizaci“ nedílné povinnosti a zadání státu, daného potravinovým právem. Náš současný politický a státní systém se opírá o zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Podle tohoto zákona je veřejná moc (ne)odpovědná za předpokladu, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, anebo že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Občanská společnost však ve své až naivní kredibilitě svěřila svoje „potravinové právo“ zcela důvěřivě klamavým mocenským působnostem politických, státních, vládních i nevládních establishmentů. Opomenula tak realitu, že „neregulovaný tržní systém je neslučitelný s požadavky na udržitelnost světového, ale i českého zemědělství, protože mění lidské bytosti i přírodu ve zboží, exploatované za účelem zisku až do vyčerpání a kolapsu“ (Doc ing Seják).

„Cílem nové politiky CAHP (Community Animal Health Policy) je zásadně veřejné zdraví a bezpečnost potravin - ( Copa/Cogeca, Brusel 23.9.2007)“. Nedílným zadáním každého státu je tak péče o potravinovou bezpečnost a také o ochranu veřejného zdraví. Vládní „Strategie zajištění bezpečnosti potravin v ČR po přistoupení k EU č.j.1277 ze dne 15.12.2004“, jakož i „Národní strategický plán rozvoje venkova, Zpravodaj MZe ČR, květen 2006“ a další vládní i nevládní edikty v ČR se však při dlouhodobé součinnosti se „Společnou Zemědělské Politikou EU“, v provozní realitě podobají spíše „jízdě na mrtvém koni“. Česká agrární politika v celém dvecetiletém období posttotalitního režimu totiž představuje více politiky a byrokracie než sedlačení a ekonomiky, více „hašení“ a léčby než zdravé prevence a selského rozumu . Tento stav nemůže vyřešit ani „health-check“ SZP, ani coupling, nebo decoupling přímých plateb EU, nebo sama „ high level group“ (HLG), či početné, leč nezávazné Copa-Cogeca „tiskové výstupy“ z Bruselu, stejně tak ani vládní, ale přece jen „tupé škrty“, nebo poslední „hasičské“ rozhodnutí MZe ČR, že „Zemědělci dostanou na chov krav a ovcí dvojnásobek “.

Východiskem pro český agrární a potravinový sektor, potažmo venkov a občany ČR však může být „opravdu, ale opravdu“ jen „úplná systémová a strategická restrukturalizace sektoru s uplatněním racionálně regulativních strategických prvků jak v rámci SZP EU, tak v rámci českého zemědělství a potravinářství“. Je tomu tak proto, že dnes je již životem plně, i když velmi draze potvrzen poznatek o omylnosti politiků , premiérů, či prezidentů. Je dán i perfidní Klausovou větičkou, že „vše jsme se učili, všichni jsme se tehdy učili – nedělejme z toho kriminalizaci“. Podle Klause tedy dnes kriminalizujeme lidi, kteří se pouze učili zbohatnout a protože jsme byli všichni začátečníci, chybička se holt vloudila. Jenže, dost bylo Klause, ať neklame nejen on a další politic, ale ani Brusel a Praha.

V klimatu politického marasmu jsou v sedle kolabujícího, „nepojízdného koně agrárního sektoru“ čeští političtí a vládní jezdci a další lídři našich establishmentů, stále chtiví amatérského „managementského shora“, posledním vývojem více než zaskočeni. Berou na koně větší bič, vyměňují se, častěji však jen ve vládě, zakládají další, většinou nekoordinované, neefektivní působnosti, neplodně vyhrožují v poslední chvíli odvolávanými stávkami. Jiní z nich zase spíše trpělivě „analyzují stav koně“, stále se drží sedla a navykle čekají na „podpory“, či rozhodnutí těch mocných „shora“. Na třech českých ministerstvech ČR a na jimi řízených institucích se tak při „potravním blahobytu“ daném plnými nákupními vozíky s obsahem jištěným globalizací světového trhu dál pokračuje v procesu decimace a likvidace našeho zemědělství, potravinářství i venkova, našeho národního rozpočtu. Čekalo se i na dvojnásobek pevných dotací, místo smysluplného „zavedení státní regulace cen , což je i v rozvinuté tržní ekonomice zcela běžný antimonopolní postup“ ( V. Timtschenko, 23012, ISBN 978-80-7236-847-1), dál se čeká na nevyhnutelný kolaps CAP, nejdříve národní, poté globální. Zapomíná se na zdravý selský rozum, který velí, že „stačí půllán, když nemám na statek, ale hospodařit umím, rodinu si uživím“. Zapomíná se na neopomenutelně účinné, provozní, praxí osvědčené multifunkční vazby znalostní společnosti ve vertikální ose stát – věda – praxe, ale i prvovýroba-zpracování – občan a to při propojení všech zainteresovaných sektorů, při respektování bytostních zájmů pluralitně formovaných občanských společností zemí Evropské Unie.

Zatím co se aktuální problémy našeho agrárního a potravinového sektoru jen oddalovaly, dopadají na nás důsledky neřešení problematik sektoru z dlouhodobého hlediska. Dokud zde bude jen diktát EU, obchodních řetězců a dovoz nekvalitních potravin z ciziny, budou na tom zemědělci stále stejně, jejich produkty budou v ČR obtížně prodejné, surovina se bude dál exportovat , dál budme přicházet o přidanou hodnotu vytvářenou jejím zpracováním. Ani vychvalovaný dotační dvojnásobek na dojnice a na ovce přitom neřeší naši potravinovou soběstačnost a konkurenceschopnost, českou agrární a potravinovou regionální strategii etc.

„Dotace jsou našemu zničenému zemědělství platné, jako nebožtíkovi aspirin. Kdo měl rozum, ten ze zemědělství už dávno utekl nebo začal pěstovat řepku. Důkazem jsou solární panely na kdysi úrodných lánech“, říká účastník diskuse k dotacím.

Co by pomohlo české ekonomice k jejímu růstu? Především je třeba mít funkční stát a právo. Rozklad funkcí státu, ve kterém značně pokročila Nečasova vláda spolu s nesmyslnou politikou přehnaných škrtů, nás dovedla do rekordně dlouhé recese. „Česká ekonomika by potřebovala strukturální změny, podporu funkčních národních struktur, skutečné sociální podnikání (ne tu parodii, která často ústí v byznys s chudobou) a družstevnictví.

Potřebujeme zásadně dostat do lepší kondice prvovýrobu, včetně péče o vodu a krajinu – to koaliční smlouva také reflektuje“. ( Doc L. Švihlíková). Uvědomme si, že nejde jen o růst – cílem ekonomiky přece není jen růst sám o sobě, cílem ekonomiky by mělo být zvyšování kvality života občanů a ne jejich protiprávní mocenský útisk jejich potravinového práva.

MVDr Ticháček Antonín, emeritní veterinární hygienik