Během setkání s charismatickým duchovním vůdcem Tibetu přitom nepadla žádná dříve neslyšená slova. Mluvilo se o soucitu, lásce, o naději, o míru, který vychází ze srdce člověka. Zhruba čtyřicítka přítomných, mezi nimiž byli politici, úředníci či dominikánský kněz, viděla dalajlámu, jak se dělí o občerstvení s lidmi, kteří nesedí přímo u stolu, jak se stará, zda mu bude bez případného překladu rozumět, jak se na závěr nechává fotit s každým, kdo o to projeví zájem. Civilní, bez efektů, jakoby slavnostně obyčejné. Neobyčejné na tom bylo to, že k setkání vůbec došlo. Hostitel byl pod silným tlakem, aby dalajlámu do Nostického paláce nevpouštěl. V takové situaci dobře zvažujete, zda vám to stojí za to. Kompromisy přece patří k politice jako maso k salámu. Vyhovět a mít klid, případně i jiné profity, nebo riskovat možné nepříjemné důsledky? Zbavit se odpovědnosti a uchovat si přízeň některých mocných, nebo převzít odpovědnost s rizikem ztráty jejich přízně? Téma, které Foru 2000 padne jako ulité. Havlovské téma. Klíčem k jeho pozitivnímu uchopení je odvaha převzít odpovědnost.

Mluvit o hodnotách v politice bývá obtížné, nevděčné, málokdo porozumí, málokdo uvěří. Jeden čin někdy vydá za tisíce slov. Myslím, že z tohoto druhu činů bylo právě úterní setkání s dalajlámou. Mělo by slušnou cenu, i kdyby po něm nenásledovalo vůbec nic. Tříbení, které schůzka vyvolala, ji ještě více zhodnotilo. Ten vzorec se v naší historii umanutě opakuje: teprve nečekaný, přepálený, prudký odpor k něčemu tak přirozenému, jako je koncert kapely, vydání zajímavého textu nebo třeba setkání s mnichem začne zčitelňovat figury na hracím poli, povzbudí váhající, rozhoupe ty, kteří dosud stáli vzadu.