„Rád bych se vás dotázal na to, co uvádíte v samém závěru vašeho článku o migrační krizi – totiž že nutným krokem je další integrace EU. Já se obávám, že je to nemožné a že snaha o to nám bere čas a energii, která může (a s velkou pravděpodobností také bude) scházet při hledání, (snad) nalezení a (snad) realizaci nějakého řešení, které proveditelné je. Důvody, které mne vedou k přesvědčení o nerealizovatelnosti skutečného federativního uspořádání současné EU (tedy vzniku státního celku, ve kterém by se standardními procesy řešilo selhání politické reprezentace, jak zmiňujete) a které po mém soudu stále platí (a obávám se, že by přestaly platit jen po nějakém opravdu velkém téměř globálním otřesu), jsem se svého času pokusil popsat v přiloženém textu.“

Připomínám jen, že já jsem na konci svého článku „Migrační krize a naše společenství“ (část 1 zde a část 2 zde) napsal: „Jediným účinným a smysluplným řešením nynější krize EU není její rozvolnění, ale naopak její další integrace… Způsob řešení této integrace je něco, co se nedá jednoduše vyčíst z minulých zkušeností ohledně fungování národních států ani nadnárodních útvarů“. Text pana Kubalčíka je k dispozici zde (původně vyšel v dubnu 2012 v Konzervativních listech). Tolik úvodem.

Rizika současné EU

Musím se přiznat, že jsem v tuto chvíli schopen vlastně jen v několika poznámkách trochu rozvést to, co jsem už napsal, ze svého osobního hlediska – tedy z hlediska jednoho občana jedné členské země EU.

K tomu, abych se úvahami „co s EU“ zabýval, mne přiměly dvě politické události z nedávné doby, které s Unií tak či onak souvisí.

První se EU týká přímo. Jde o podivný způsob, jak se její vedení vypořádalo (prozatím) s otázkou uprchlických kvót. Šlo o krajně významnou věc, a přestože bylo zatím zvoleno „jednorázové“ řešení a ne trvalé kvóty pro přerozdělování azylantů, také vlastně o precedens ve formálním smyslu. Tak významné rozhodnutí přijala kvalifikovanou většinou Rada ministrů vnitra EU (část zemí včetně ČR byla proti). Přitom tyto státy (jistěže nejen ony) mají nést důsledky unijní politiky, kterou významně ovlivnilo politicky nezodpovědné rozhodnutí německé exekutivy a kancléřky Merkelové, a přitom neměly možnost to rozhodnutí nijak ovlivnit a nenesou za ně žádnou faktickou zodpovědnost. Navíc v případě postupu vedení EU šlo o obezličku, protože bylo třeba obejít možnost, že by o věci musel rozhodnout následný summit Evropské rady, kde by byl zapotřebí konsensus představitelů všech přítomných zemí. Maďarsko a Slovensko se teď proti rozhodnutí odvolává k soudu EU a nová polská vláda dala najevo, že je nehodlá dodržet. Legitimita přijatého řešení je tedy problematická a jeho prosazení je ve hvězdách.