Tato situace nastala v těchto dnech, kdy se objevila otázka, mají -li se tu opět etablovat nějaká vojska jako prevence pro případ útoku odněkud, v daném případě třeba z Ruska. Opět tedy přispěchalo několik umělců s tím, že podporují možnost zřízení takových základen na našem území. Nevím, co očekávají od toho, že bychom se opět měli dívat na cizí uniformy a trpně čekat, co se bude dít dál.

Zamýšlím se nad tím, jaké asi ti umělci mají představy o možném vývoji. Jestli jsou schopni si uvědomit, že pobyt jiných vojenských útvarů na našem území, než našich českých vojáků, může jedině pomoci tomu, aby se naše území stalo bojištěm – se všemi z toho plynoucími důsledky. Ta věc má určité psychologické pozadí: je třeba se podívat, co tito umělci si dovedou představit jako důsledky válečných operací na našem vlastním území. Když se podíváme na jejich životopisy, pak zjistíme, že v minulé válce byli buď ještě sotva odrostlými kojenci, nebo dlouho ještě vůbec nebyli. Jejich další vývoj probíhal  v relativním klidu socialistické republiky, kdy studovali, účinkovali na jevištích a mají možná jen nepříjemné vzpomínky na okupaci „bratrskými“ vojsky z roku 1968 a jejich následného pobytu u nás do roku 1990. Nevím, jestli někdo z nich si přečetl třeba moje vyprávění „Špatné časy pro život“ o tom,jak jsme přežívali druhou světovou válku. Jejich názory jsou zřejmě také ovlivněny už čtvrtstoletím antikomunismu a protiruských nálad.