Cyril Neumann: Proč má cenu být členem ODS

Volby před již téměř čtyřmi lety sice nedopadly pro ODS nijak skvěle. Přinesly ale důležitou zprávu o stavu voličské nálady. Ukázaly, že velmi slušná většina voličů uvažuje pravicově a svůj hlas dala stranám, které se v té chvíli pravicově prezentovaly. Je zbytečné rozebírat, co se dělo potom. Důležité je, že u pravicově naladěného voliče preference ODS i nadále klesaly.

Je pouhým alibismem prohlašovat, že to způsobily pouze nepopulární kroky vlády pod vedením ODS, a že je to standardní daň vládnutí. Pravicový volič tak není naladěn. To, že chce vláda dobře hospodařit i za cenu nepopulárních kroků, by dokázal přijmout. Neúspěch nelze schovat ani pouze za pomalu odeznívající světovou recesí. Přes proklamace levicových stran nejsou její důsledky v naší společnosti tak bolestné. Co tedy způsobilo další nárůst nepopularity ODS?

První chybu spatřuji v tom, že přes veřejné proklamace ODS ješitně rozezlena nárůstem popularity konkurenční strany TOP 09 po volbách zahájila více či méně skryté tažení proti pravicové konkurence. Volič ale nechtěl, aby spolu bojovala pravice. Volič chtěl pravicovou vládu a pouze, po mnohých problémech ODS, volil pravicovou alternativu.

Daleko zásadnější chyba ovšem nastala v tom, že ODS pokračovala ve svém rozkročení. Politická doktrína tradiční pravicové strany se rozhodla oslovit velmi široké spektrum obyvatel. Nejenom, že v tomto soupeření nemohla zvítězit, ale protože tak opustila standardního voliče, nakonec přišla i o něj.

Jakkoliv ze všech stran nyní zaznívají řeči o dnu, ze kterého je třeba se odrazit, politická nevyhraněnost i nadále pokračuje. Je třeba si tedy položit základní otázku. Čí je vlastně ODS stranou? Koho chce na politické scéně zastupovat?

Odpovím podle toho, proč jsem do ODS vstoupil já. ODS by měla být stranou vyznávající standardní konzervativní hodnoty jako je občanská iniciativa, svobodný trh, svoboda podnikání a svoboda jednotlivce vůbec. Hodnoty, které ve své osobní aktivitě prezentuje především živnostenský a podnikatelský stav. Právě tato část společnosti je podle zásad ODS tou skutečně státotvornou a ekonomicky nepostradatelnou. A je zde ještě něco navíc. Jedině podpora právě této skupiny občanů je jedinou nadějí zaměstnanců. Právě toto nejlépe vyjadřuje hlavní touhu obyvatel, se kterou většina přivítala před 24 lety krach komunistického experimentu.

A proto by ODS měla již definitivně opustit postsocialistickou rétoriku, přežívající ve všech současných demokratických stranách. Rétoriku, která stále ještě čtvrt století po socialistickém debaklu chlácholí zaměstnance (rozuměj ty skutečně pracující) více či méně šifrovaným ujištěním, že to či ono opatření na ně nedopadne tak silně, protože je určeno velkým firmám, nadnárodním podnikům a nakonec zaměstnavatelům jako celku. Všichni se stále obávají naplno vyslovit. Vše, co dopadne na zaměstnavatele, samozřejmě dříve či později dožene zaměstnance.

Zaměstnanec i těch největších a zcela odosobnělých podniků by měl vědět, že jeho závislost na zaměstnavateli z něho sejme jen vlastní iniciativa. Pokud ji není ochoten či schopen, musí ji přijmout jako skutečnost. A již vůbec by neměla být ve společenství zaměstnaných vzbuzována naděje, že nějaké zásadní záruky je za něho schopen převzít stát. Pokud se tomu tak v minulosti stalo, bylo a je to v konečném efektu vždy na úkor všech.

Podle vyjádření sociálnědemokratického ekonoma Mládka jsem jako živnostník daňovým parazitem na zaměstnancích. Nemám ale pocit, že tím, že moje osobní zdanění je menší, platím méně. Vždyť je to právě zaměstnavatel, kdo musí vyprodukovat objemy, nezbytné k zaplacení všeho i za zaměstnance.

Zklamán jsem proto i z toho, že zanikla superhrubá mzda. Jako zaměstnavatel bych rád všem českým zaměstnancům sdělil, budeme-li vycházet z průměrné celostátní mzdy cca 28 000,- Kč, že jejich mzda je o dalších 40% vyšší. Ať každý vnímá, že průměrná mzda v ČR je 40 000,- Kč, ale z každé koruny 50% odchází formou poplatků na státní účty. Socialistické dělení na srážky, které platí zaměstnanec, a srážky, které platí zaměstnavatel, stále ještě sděluje masám zaměstnancům (rozuměj pracujícím), že jejich zaměstnavatel (rozuměj boháč) vytváří nějaké neviditelné zdroje, ze kterých si může dovolit leccos hradit.

Ale vraťme se k tomu, co je podle mého soudu nyní důležité. ODS již není vládnoucí stranou a tak pozbyla důvod, za který by snad někdo mohl skrýt populistická prohlášení. Vyjadřujme se proto jasně. Nebojme se podpořit témata a názory, o kterých by se snad někdo mohl domnívat, že jsou nepopulární či jinak choulostivá. Podpořme je i v momentě, kdy je jako první uchopí některých z našich politických rivalů. Jaká témata mám na mysli?

Jedno je nyní silně mediálně propíráno a jsou jím církevní restituce. Právě vláda Petra Nečase se může honosit tím, že dotáhla toto ostudné téma ke zdárnému konci. Více než 23 let se stát zdráhal vydat, co odcizil, populisticky spoléhaje na to, že závratnost číselného vyjádření majetkového vyrovnání vzbudí v obyvatelstvu závist. Ano, křičme nahlas, stát vrací část toho, co uloupil, když toho většinu zcela zničil. Cožpak se rozumně uvažující občan má domnívat, že pokud stát něco z uloupeného nevrátí, vznikne z toho nějaký užitek právě pro něho? Má snad občan uvěřit, že stát bude lepším hospodářem než je církev? Podporujme církevní restituce jako jeden z pilířů definitivního vymýcení komunistického pocitu, že brát bohatým je omluvitelné.

Jakkoliv je nezbytné evropské prostředí všemožně kultivovat, říkejme nahlas ano Evropské unii. Příliš dlouho jsem žil za ostnatým drátem vězení RVHP. Proto si stále ještě s pokorou užívám svého evropanství i se všemi chybami, které přináší. Doba národního obrození je dávno pryč. Dokažme svoje češství v rámci Evropy a nemaťme občana pocitem, že český izolovaný dvorek se všemi těmi omezeními let minulých byl a bude méně byrokratický, než je dnes ten evropský.

Naopak se nahlas se přihlasme k našemu státu prostřednictvím jeho vojenské suverenity v rámci NATO. Je to čtvrt století, kdy byli všichni čeští muži povinně cvičeni na obranu něčeho, s čím drtivá většina nesouhlasila. Vojenství je dnes profesionální. Nikdo být bojovníkem nemusí. Podporujme naše vojáky celou plejádou výhod, které vykupují rizikovost jejich povolání. Pokud ale je a bude nezbytné tato rizika podstoupit, berme to jako samozřejmé vyvrcholení jejich poslání.

Jistě by se dalších témat, kterých se možná doposud mnozí báli zcela zřetelně zastat, našlo více. Jako jsou např. školné či zdraví, dvě standardní témata spojená s kouzelným slůvkem zadarmo. Nechci se ale stát strůjcem diskuze nad tématy samotnými. Chtěl jsem jen zdůraznit, že se pravicoví politici musí vůči stávajícím i budoucím voličů vyjadřovat jasně a srozumitelně.

Ale je zde problém personální. Ten přímo souvisí se zásadním úkolem, který před ODS stojí. Je to vyřešení vztahu nemajetných, či méně majetných k majetným a naopak. Nastal čas vyvrátit podezření, že by snad kdokoli z představitelů ODS nadále preferoval ikony veksláckého kapitalismu 90. let, tak jako se to dělo v minulosti (a obávám se, že občas stále děje). To se ale určitě nepodaří tradičním tvářím v čele ODS. Ty již své šance stát se důvěryhodnými promarnily.

Také si nemyslím, že je nutné nabízet voličům spravedlnost. Tu život člověku nedopřeje již v momentě narození. Bohatě bude stačit, když se pokusíme vymýtit nespravedlnost. Ta by se neměla dít nikomu a politická a následně ani státní moc se na ni nesmí nijak podílet.

A konečně naším základním poselstvím všem těm, kteří si již v minulých měsících s podobnými myšlenkami pohrávali, včetně pana prezidenta, pak musí zůstat: Komunismus byl a je zločin, svojí sovětskou obludností převyšující zločiny nacismu. Pro všechny členy ODS by mělo být jasné, že jakýkoliv kontakt s lidmi, kteří tento zločinný režim podporovali a dodnes se za to nestydí nebo dokonce nadále podporují, je mezi slušnými lidmi nemyslitelný. Přes všechny excesy naší postkomunistické demokracie každý den děkuji osudu, že mě osvobodil od této dějinné nespravedlnosti a každý den uplynulých 24 let byl lepší než čas prožívaný od dob mého narození. Bohužel nečestnost se vine lidskými dějinami a jistě i budoucí generace budou větším či menším nemorálnostem vzdorovat. Mezi všemi zločinci ovšem komunisté stále bezkonkurenčně vedou. Několika generacím uloupili celé životy. Ukradli naději, se kterou můžeme každý den usínat a doufat, že zítřek bude lepší. Tato loupež nesmí být nikdy zapomenuta. Jinak se znovu sami odsoudíme.

Ing. Cyril Neumann