Opravdu už nelze vymyslet jednodušší scénář, než že když se náhodou naší „národní elitě“ stane nějaké to faux pas, je třeba urychleně toto „klopýtnutí“ přebít takovým trumfem, který prostě zafunguje. Proto po nešťastných událostech s panem Janouškem a Bémem a po následné nekonečně se táhnoucí kauze kolem pana Bárty daly špičky ODS hlavy dohromady, aby učinily situaci rázný přítrž. Věcem veřejným předložily jednoduché schéma. VV ráno zveřejní zásadní prohlášení, že vystoupí z vlády, na což pan Nečas obratem zareaguje, že chce předčasné volby. Neuplyne však ani 10 hodin a VV již z původních „ambic“ na odchod 3 ministrů začnou slevovat. Mezitím však tento kámen, hozený za aktivní účasti „spřátelených“médií do poklidných vod veřejného mínění, způsobí takové vlny, že český občan, tak jako vždy (a v tom je ta jistota 100 % efektu), je natolik vzrušen představou předčasných voleb, že vše ostatní (a nejen kauzy pana Janouška a Béma) ho přestane zajímat. Co na tom, že v průběhu dalších 48 hodin (opět podle předem připraveného scénáře) se věci opět vrátí do původních kolejí, ODS si s VV padnou kolem krku, tak jako otec se ztraceným synem a vše zas je jako dřív.

V tomto okamžiku ovšem už nejde jen o pana Janouška a spol., což je především ta pověstná špička ledovce. Jde o princip, který v české kotlině poměrně spolehlivě funguje již více než 20 let a český voliči, ruku na srdce – proč by ho pánové z politického výsluní měli měnit? Vítězná sestava a taktika se ve sportu také nemění. V předchozích dvou zamyšleních jsem se pokusil o určitý nástin příčin a důsledků stavu v české politice během posledních 20 let. Dnes bych rád provedl jakousi rekapitulaci a závěr.

1. Analýza a syntéza. Není to tak dávno, co jsem se konečně setkal s názorem, který osobně zastávám již více než 10 let. Tvrdím, že v listopadu 1989 se nestalo nic jiného, než že jistá frakce uvnitř KSČ zrealizovala dlouho a pečlivě připravovaný scénář a po listopadu 1989 se chopila moci. Jedním z lídrů této skupiny byl například ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý, který do KSČ vstoupil již v roce 1978 a v prosinci 1989 urychleně vystoupil, aby zametl stopy. „Velkou pětkou“ v tomto procesu byli známé osobnosti tehdejších událostí pánové Klaus, Dyba, Kočárník, Dlouhý a Ježek. Pro svůj plán si vybrali nejvhodnější možnou „návnadu“, kterou nebyl nikdo jiný než nešťastný Václav Havel. Jeho naivnímu sloganu o pravdě a lásce se pánové tak smáli, div že si nepřivodili vnitřní zranění. A český občan nezklamal. Místo, aby si v klidu zanalyzoval situaci, promyslel, co se chystá a podle toho se rozhodl a konal, tak raději chodil zvonit klíči na Letenskou plán, čímž nevědomky otevřel dveře kupónové privatizaci a dalším obrovským zločinům, které v tisícileté historii tohoto státu nemají obdoby a jejichž důsledky dnes v plné síle a tvrdosti musíme snášet.