Můj brácha měl navíc několik mírně řečeno problematických rysů. Za prvé byl strašně poctivý. Za druhé byl šíleně zodpovědný. A za třetí byl nesnesitelně dochvilný. Přijde domů ze školy a pustí se do úkolů, zatímco kamarádi čekají u vchodu, kdy s nimi vyrazí hrát kopanou. Je to v normě?

Naše rána začínala pravidelně tuhou bitvou. Za úsvitu, kdy bych se snad věnoval říši snů nebo zapomenutým úkolům, byl jsem hrubým násilím přinucen šlapat do školy. Tam jsme u dveří zazvonili a čekali na rozespalého školníka, který se slovy „už jste tady?“ zarachotil klíčem v zámku, načež jsme se odebrali každý do své třídy.

Není možné, aby z toho člověk nechytil komplex. Myslím komplex mladšího bráchy. A není možné, aby neexistovalo cosi jako komplex bráchy staršího. Teď to dejte dohromady.