Svobodná Evropa, ta stanice, co vysílala kdysi do východního bloku, se přestěhovala z Mnichova do Prahy. Byl to symbolický krok, nejen proto, že pozvánku adresoval Václav Havel. Byla za tím víra v budoucnost. Včera Berlín, dnes Praha, zítra Moskva, pozítří Peking. Lidé vždy chtěli žít svobodně. V devadesátých letech si to mohli dovolit.

Nové sídlo Svobodky (bývalé Federální shromáždění) se stalo veřejným prostorem. Lidé chodili volně dovnitř a ven, nikdo nikoho nekontroloval, málem jako v hotelu. Debatovalo se, za jak dlouho doženou východní země Západ. Za velkou louží vydal pan Francis Fukuyama knížku Konec dějin a tvrdil, že vítězství západní liberální demokracie je nezvratné.

Ptali jsme se, čím to, že v demokratických volbách tak často bodují podivné existence. Ptali jsme se, proč po sobě zanechal komunismus tak velké vakuum identity a co ho může zaplnit. Za velkou louží vydal jistý Samuel Huntington knížku Střet civilizací a tvrdil, že studenou válku vystřídá konflikt s islámským světem. Něco viselo ve vzduchu, víra v demokracii ale trvala. Taková byla léta devadesátá.