Asi málokdo pochybuje o tom, že česká politika potřebuje obnovu. Nejde jenom o to, že z ní byly vyzmizíkovány ideály a že chytila provinční charakter. Tragikomické dění kolem Věcí veřejných je samozřejmě šokující. Ale nakolik je to výjimka, potvrzující pravidlo? A nakolik je to pravidlo, které se díky nezralosti protagonistů svléklo donaha?

Ze stavu české politiky chytá člověka smíšený pocit. Je to tak, že my, Češi, skutečně nemáme na víc? Politici jako jeden muž bojují proti korupci, ale ty nejpodstatnější věci vždycky jaksi záhadně uniknou prosazení. Zprávy o děsivých kauzách se stávají denním chlebem. A justice, která má dbát o čistotu veřejného života, sama uvízla po kotníky v bahně. Jsme skutečně mistry světa v rafinovaných lumpárnách?

Věci veřejné mají krátkou, ale (jak se dneska říká) turbulentní historii. Je v ní dobrá i špatná zpráva. Jejich překvapivé vítězství bylo dokladem, že občané chtějí změnu. Ale ukázalo se, že slova, hesla, ostrá kritika a pohledné blondýny nestačí. V knize knih to stojí psáno lapidárně: strom se pozná podle ovoce, a s člověkem je to jak by smet.

Naši předkové měli pořekadlo: s poctivostí nejdál dojdeš. Za komunistů jsme vtipkovali, že většinou do emigrace. Dneska by se dal ironický dodatek taky vymyslet. Otázka ale zní, co s tím? Jak může proběhnout obnova zdevastované politiky v srdci Evropy? Zabírají u nás jenom defenestrace? Nebo je odpověď někde jinde?

Poctivost se v apatyce nekoupí, každý se pro ni musí sám rozhodnout. Naše ekonomická krize je titěrná v porovnání s krizí ideálů, které dávají všemu ostatnímu smysl. Ale moderní politika surfuje na vlnách moderních prostředků a mediálních kouzel. Někdy stačí jedno slůvko a je to. Barack Obama vyhrál před čtyřmi lety tak, že skloňoval ve všech pádech termín „změna“. U nás je kandidátem na úspěšné zaříkadlo možná právě slovo „poctivost“.

Ale pozor. Strom se v konečném důsledku pozná podle ovoce.

Na vlnách Radiožurnálu to podepisuje Daniel Raus.