V českých sdělovacích prostředcích drtivě převážily hlasy, jež oběti, které čeští vojáci přinášejí na zahraničních bojištích, ospravedlňovaly. Nešlo jen o novináře, ale i přední vojenské činitele. Oprávněné pochybnosti o významu těchto misí i obětí byly kvůli pietě za padlé poněkud upozaděny.   

Osobně se nedomnívám, že v „Kábulu se bojuje za Prahu“ či že „padlým vojákům patří úcta“ a jedním dechem není patřičné o nich hovořit jako o žoldácích nebo žoldnéřích či jakkoliv kritizovat jejich působení v krizových oblastech.  

Víme ale, jaký dopad měly a mají západní intervence, na nichž se podílela a stále podílí Česká republika na obyvatele daných zemí? Jsme obeznámeni s fakty, že tyto „pacifikační mise“ spíše různé konflikty vyostřily a deklarovanou hrozbu terorismu naopak prohloubily, především pak v Iráku, který je dnes trhán na kusy?  

Vedle dílčích úspěchů těchto vojenských angažmá je nutné upozornit na očividná selhání, nebo přímo zločiny, k nimž během západních misí pod hlavičkou OSN nebo NATO docházelo a dochází.  

Není nad očitá svědectví a prezentaci hlasů, jimž v souvislosti s tragickým úmrtím pěti českých vojáků nebyl dán značný prostor v předních českých denících.  

Voják Pavel Skácel, který se zúčastnil dvou českých vojenských misí (v bývalé Jugoslávii a Iráku) na stránkách Kulturních novin v článku s názvem Válka není dobrá k ničemu, píše, že ti, kterým měli čeští vojáci v roce 1992 v Sarajevu pomáhat, tedy bosenští muslimové, obraceli zbraně dokonce i proti členům mise UNPROFOR.  

Skácel v textu zasvěceně líčí, že se zvěrstev za války v Bosně dopouštěly všechny strany konfliktu, nikoliv jen tehdy démonizovaní Srbové. Nicméně zahraniční mise v Bosně je obecně považována za úspěch.   

Horší už to bylo v Kosovu. Jednotky KFOR po roce 1999 nedokázaly zabránit etnické čistce 350 tisíc osob nealbánského původu z Kosova, většinou Srbů, z popudu kosovských Albánců.  

Kosovští Albánci za nečinnosti KFOR zbořili nebo obsadili 40 tisíc srbských domů, usmrtili tisíc až dva tisíce civilistů, o zničení srbských církevních zařízení a kulturních památek nemluvě, píše historik a publicista Petr Schnur.  

Nakonec došlo k porušení rezoluce Rady bezpečnosti číslo 1244, jež legitimizovala působení mírových sil KFOR, jejichž hlavním úkolem bylo podpořit misi OSN v Kosovu (UNMIK), ve chvíli, kdy byla vyhlášena samostatnost Kosova.  

Nejvíce českých vojáků padlo v Afghánistánu. Ano, v českých mainstreamových médiích byly v souvislosti s diskutovanou tragédií vypočítávány úspěchy českého kontingentu v Lógaru, o tom není sporu. Avšak celková situace v zemi se za působení západních vojsk zásadním způsobem nezlepšila, jak připomínají četní kritikové.  

O tom, že Spojené státy měly v Afghánistánu triumf na dosah ruky, ale pak jimi vedená okupace posílila nejen zkorumpované warlordy u moci, ale i taliby, detailně píše uznávaný novinář Anand Gópal v knize No Good Man Among the Living: America, the Taliban, and the War through Afghan Eyes.  

Tento týden při masivním výbuchu v provincii Paktika přišlo o život 89 civilistů. Jedná se o nejhorší útok od počátku americké invaze v roce 2001. To rozhodně nesvědčí o nějakém zlepšení bezpečnostní situace v této zemi.   

Asi nejtragičtější západní intervencí, na níž se podíleli čeští vojáci, byla nelegální invaze do Iráku. Ještě dříve, než válka v Iráku vypukla, varovala Bílý dům celá řada specialistů i politiků, že invaze několikanásobně zvýší hrozbu terorismu nejen v regionu.  

Bohužel k tomu skutečně došlo, a to v ještě vyšší míře, než se předpokládalo. Jak ve známé studii The Iraq Effect dokládají bezpečnostní analytikové, invaze do Iráku zvýšila teroristickou hrozbu sedmkrát, a to po celém světě v podobě stovek džihádistických útoků.  

Pavel Skácel svou úvahu o smyslu zahraničních misí a české účasti na nich končí slovy: „To, co uvidíte na vlastní oči (pokud se po prvním rachotu odvážíte vystrčit nos z krytu), nejspíš jednou provždy převrátí váš pohled na válku jako prostředek. Stanete se nejspíš zastánci i těch nejdelších jednání.“