Bylo, nebylo, dávno tomu, co jsem považoval potomky staré aristokracie za dědice a reprezentanty mravních hodnot „starých dobrých časů“, které ukončila Velká válka 1914 – 1918.

Čekání na aristokrata

Byly doby, kdy jsem s rodiči v rámci výprav ROH bloudil zámeckými komnatami konfiskovaných hradů a zámků a ptal se rodičů, kde jsou ti lidé, co jim tady prostřeli k obědu a už na něj nikdy nedošlo. Historie a tradice má své podmanivé kouzlo. Jako dítě jsem zkoumal barokní portréty a snažil se pochopit, jaký byl vlastně onen člověk s kordem u pasu, který na mě mlčky shlížel z plátna. Kultura církevní i světská ve mně zanechala obdiv ke starým časům a k lidem, kteří ji po staletí utvářeli.

Kníže by mělo vyklidit Orlík a na vlastní náklady si v něm – příkladně – ubytovat importované migranty. Totéž platí o dr. Solfernovi a dalších havloidních moralistech

Dodnes na tom nic špatného neshledávám. Není tedy divu, že jsem po roce 1989 nabyl dojmu, že trosky aristokracie ve svých potomcích objeví vzácné charaktery a přinesou všechno to, co bylo revolucemi ztraceno. Navíc jsem měl možnost se osobně setkat s mnohými potomky starých evropských rodů, včetně Oty Habsburského či knížete Hanse Adama z Liechtensteinu. Stále jsem čekal na aristokrata, který bude mít pevnou víru svých předků a mravní sílu stát pevně proti běsnící celoevropské marxisticko-zednářské revoluci.

Loupeživí rytíři

Jeden takový zástupce starého rodu se objevil přímo na pražském hradě ve funkci pobočníka „jeho veličenstva“ prezidenta Václava Havla. Mé rozčarování však rostlo. Jednou mi kdosi řekl, že skutečná šlechta, na kterou čekám, padla v bitvách s mohamedány. Zbyli jen loupeživí rytíři spřáhnutí s moderní bankovní kabalistickou šlechtou zvučných německých jmen, které dnes nazýváme „sběrači kovů“. Po zkušenosti jsem uznal, že na tom něco bude. Pokud jde o onoho pobočníka, tak je samozřejmě řeč o Karlu ze Schwarzenbergu. Velmi pozorně jsem tohoto pána sledoval, což nebyl vůbec žádný problém, jde přeci o celebritu. Dokonce jsem s ním vzdáleně komunikoval, když se tlačil do Senátu ČR.