Jedni dostali moskvič, vzpomínáte, to bylo auto. Jiný volhu, to je stále ještě auto. A ministr „čajku“, tu se ještě Putinovi nepodařilo reanimovat.
Daří se zato pokračovat alespoň ve schizofrenii „starých časů“, která staví na jediné kapitole minulosti, popírá všechna negativa a odmítá vnímat realitu přítomnosti.
Systematickou a systémovou rozpolcenost Putin samozřejmě nevymyslel, tím spíš, že se stal jejím objektem, snad i obětí.
Ruská sovětská schizofrenie k 70. výročí „Vítězství“ dosahuje kulminačních hodnot. A není to jeho kulatinami, ale rostoucím dluhem nevystaveného účtu státní moci.
Logicky s tím se množí i tabu, která pacifikují vyzývavý liberalismus s jeho nepatřičnými otázkami. Den Vítězství v Rusku má tedy zatím všechny podmínky pro to, aby proběhl v duchu „starých dobrých časů“, na hraně války a míru.
Z moskevských obchodů například zmizela kniha černobílých komiksů Arta Spiegelmana, syna polského Žida, o tom, jak jeho otec přežil holocaust. „Mouse“ (tak se kniha jmenuje) má na přebalu totiž stylizovanou svastiku.
Ani umrlčí maska na podobu Hitlera, ani její renomé coby učebnice antifašismu publikaci na pultech neudrželo. Příznačné je, že knihkupci ji stáhli sami, v jakémsi puzení autocenzury. Znovu se bude prodávat 10. května!
Léta nepovšimnuté hračky – repliky německé techniky ve výzbroji nacistického státu – zmizely z obchodů docela.
A pětice dívek si za aerobik u památníku legendárních obránců „Malé země“ v Novorossijsku odsedí – 15 dnů ve vězení.
Takové je kouzlo „starých časů“ v Rusku. Ono „kouzlo“ ale tkví přece v tom, že tyto časy nežijeme.
Těžko totiž předpokládat, že by si dělník, který nádeničil od 9 let v továrně v Birminghamu, nějak výrazně užíval idylu viktoriánské Anglie. Ostatně také Božena Němcová neměla ten pravý požitek ze stařičkého C&K mocnářství.
V Rusku jsme tak svědky dosud nevyzkoušeného experimentu, kdy si spokojená statistická většina společnosti užívá „dobrých časů“ takříkajíc online.
Rusové mají na svou časovou a hodnotovou schizofrenii ale zatím účinné placebo – paní Vojnu.
Psychologii národa, který žije ve schizofrenní realitě míru a očekávání války, popisuje zatím jen traumatologie. Velká vlastenecká válka byla zásadním traumatem pro tři generace.
Systematické drásání válečné rány, umocněné válečnými dobrodružstvími SSSR i Ruska, dalo vzniknout svébytnému militaristickému pacifismu.
Podle hesla: „Mír uhájíme, i kdybychom za něj měli padnout!“. Díky vidině Vojny se daří tmelit národ, který si nepřeje nic jiného, než mít velkého vůdce pro případ, že dojde (a na Ukrajině už došlo), na mírové bodáky. Vůdce, který se postavil do čela 7. května, dva dny před slavným Dnem Vítězství 9. máje.
Díky Vojně nemusí Vladimir Putin skládat národu ani účty své 15leté vlády. Vítězství už přece jednou vůdce dobyl.
Že to byl jiný vůdce, že to bylo před 70 lety, že se ze vzpomínek a z kultu neznámého vojína nepostaví ani továrny, ani nenakrmí národ? Ale nají, národ si nějak pomůže, když se bojí, aby znovu nepřišla Vojna.
Proto připomínka konce války bude v Rusku oslavou možné budoucí války. Přehlídkou nového tanku, symbolu kurské operace, nebo nového mezikontinentálního letounu budoucnosti TU-160.
„My všichni jsme vítězi,“ volali tento týden nadšeně Putinovi na uvítanou na setkání s veterány v blokádou zkoušeném Leningradu, dnes Petrohradu. Jako za „starých časů“.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
