Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, v krásných starých písních je často zmiňovaná vlast, otčina, domovina. Jako by však dnes tato slova byla příliš zastaralá. Jsme opatrní ve zjevných projevech lásky k druhým lidem, ať jsou to manželky, rodiče nebo lidé, na nichž nám záleží.

Podobný ostych je znát i na vztahu k vlastní zemi a národu. Projevy úcty a lásky k vlajce či hymně pokládáme za trochu přehnané, směšné. K tomuto osobnímu ostychu před velkými gesty dnes přistupuje i rádoby vědecké nebo politologické zdůvodnění.

Velmi často slyším, že budoucnost Evropy se opírá o princip potlačení vlastenectví a patriotismu, neboť válečná historie Evropy je svědectvím toho, jak jsou nebezpečné. Nemyslím, že toto tvrzení vystihuje skutečný problém. Deviantní formy lásky k vlasti či národu nám vždy ukazují, že v posledku se nejednalo o skutečnou lásku k vlasti, jako spíš o nenávist k druhým a nakonec i k vlastnímu národu, jak o tom svědčí případ Adolfa Hitlera. Ani občanská společnost není v protikladu k opravdové lásce k vlasti a národu.