Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, zdá se mi, že o dědictví otců, o němž se zpívá v krásné poutní cyrilometodějské písni, se toho napsalo už tolik, že je těžké něco přidávat. Dodnes slyším i pokřik poutníků na Velehradu v roce 1985, kdy ministr kultury hovořil o Cyrilu a Metodějovi a dav na skandoval, že šlo o svaté.  

Jako by to byla jednoduchá odpověď na to, čím nás dlouhá léta zásobovali ve školním vyučování, kde svatí Cyril a Metoděj byli vydáváni hlavně za jakýsi kulturní výsadek, když už bylo nutno se o nich vůbec zmiňovat.  

Je tedy jakési napětí mezi pojetím obou bratří jako slovanských věrozvěstů na straně jedné a jako nositelů kultury a právního vědomí na straně druhé. Že uvažování o nich nemá být schematicky jednostranně zaměřeno, nám připomněl i papež Jan Pavel II. Ten totiž oba svaté bratry jmenoval spolupatrony Evropy, hned vedle známého svatého Benedikta. Tento zakladatel západního mnišství a vzdělanosti byl tak doplněn vzdělanými východoevropany.  

Evropa vyžadovala podle papeže Jana Pavla II. novou evangelizaci, a tak dostala nové vzory. Jmenování spolupatrony Evropy se stalo podnětem ke studiu jejich odkazu i v západní části Evropy. Dílo obou bratří, nejen to pastorační, ale i vědecké, bylo pozorně a s překvapením zkoumáno. Ukázalo se, že nebyli jen překladateli Písma svatého nebo tvůrci prvního zákoníku na našem území, ale že ke svému poslání přistupovali opravdu tvůrčím způsobem.  

V písmu, které vymysleli pro potřeby našich slovanských předků, se ukazuje, že vyšli originálně vstříc praslovanštině. V abecedě, kterou vymysleli, najdeme ozvuky i grafické prvky převzaté z hebrejštiny. Vnitřní spojení se světem biblického Starého i Nového zákona je mnohem pevnější a intimnější, než jsme si mysleli.  

Právě toto je dnes vhodnou připomínkou, že žijeme na území především křesťansko-židovské civilizace. Velkorysost, s jakou tito dva světci, političtí i kulturní činitelé přistupovali k šíření radostné zvěsti, tedy evangelia, bere i po staletích dech. Dokázali i v Římě prosadit překlad Písma do staré slovanštiny jako další kromě již tří tehdy přípustných používaných jazyků.  

Jejich odkaz tedy spočívá v naději, že i my, jejich dědicové, najdeme nové způsoby, jak srozumitelně lidem okolo předat zvěst, že Bůh nás má rád.