Jde o oficiální ukončení už tak dávno – a často militantně – nedodržované normy, jež vycházela z Kyjevem akceptované Evropské charty regionálních či menšinových jazyků. Ovšem to, stejně jako mnohé jiné neblahé jevy, leckterým svobodomyslným zemím starého kontinentu nepřekáží. Prakticky zároveň se totiž po předchozích zdrženích rozeběhl přístupový proces k přijetí Ukrajiny do EU. A dokonce se přece rokovalo o možnosti porušení všech dosavadních přístupových norem, jen aby mohl válčící stát vstoupit do Unie už napřesrok.

V reálu je ruština, jak již naznačeno, znevýhodňována, ba pronásledována léta letoucí. A hodně také o dlouhodobě nastolovaných poměrech vypovídá, že mnoho Ukrajinců ukrajinsky neumí. Anebo používá, přes dlouhodobou snahu státních struktur o ukrajinizaci, jakousi jazykovou směs zvanou suržik. Ostatně nevybíravý, ba násilný tlak na vysloveně ruskojazyčné oblasti před lety přispěl k zažehnutí občanské války na východě země. Zásah proti povstalcům byl nazýván Protiteroristickou operací (!) a jeho důsledky se promítly do rozpoutání dnešního masivního mezistátního měření sil. Střetu sice ilegálně zahájeného Ruskou federací s jejími imperiálními ambicemi, leč po mnoho let (na rozdíl od soudobého napadení Íránu) zjevně a široce systematicky provokovaného. Spojovaného se snahou začlenit Ukrajinu do NATO. A také proto od počátku zástupného. Což stojí za připomenutí, neboť těžko zapomenout, kolikrát byla u nás tato očividná skutečnost agresivními propagandisty označována za tzv. proruský narativ. Neboli odsuzující nálepku, po níž netřeba dále přemýšlet.

Nepochybně se u nás opět najdou “příkladní demokraté”, kteří si též čerstvé oficiální posvěcení jazykového útlaku na Ukrajině snadno vysvětlí. Asi jako všechny předchozí kroky Kyjeva na cestě ke zkorumpovanému vojenskému autoritářství, jemuž není nijak cizí potlačování stran, médií, náboženského vyznání apod. Podobná (sebe)zdůvodnění se nejlépe uskutečňují pomocí omšele absurdních zvolání, že Kyjev bojuje za demokracii a chrání nás před vpádem “ruSSka”. Nezřídka se navíc tito lidé překrývají se skupinou, jež nedovede “pochopit” složitou válečnou konfrontaci mezi zájmovými bloky jinak než skrze invazi pěti armád Varšavské smlouvy roku 1968. Nebo dokonce skrze tragickou Mnichovskou dohodu.

Dané rozhodnutí proti ruštině potvrzuje i rozšiřuje fakt, o němž se ještě vcelku nedávno rovněž nedoporučovalo veřejně hovořit. Je součástí proudu stále stupňovaného zapojování ukrajinské ultrapravice do skutečné veřejné moci. Osvědčuje další vzestup veřejné úlohy místních extrémistů, kteří tak často ohňovými pochody, velkými Banderovými portréty a hajlováním uctívají “hodnoty” svých genocidních předchůdců za druhé světové války.

Dotyčný společensko-politický proces má své hluboké kořeny a rozhodně není v žádném případě vyhradním produktem posledních vypjatých let s nespočtem ztrát na životech. Šovinistické, dokonce neonacistické bojůvky byly například efektivně využity během Majdanu, přičemž se jim dostalo vydatné cizí pomoci. Bez obrovských zahraničních dotací či jiné pomoci by se dávno neobešla ani celá stávající Zelenského klika. Ta jinak nemálo investuje do znesvěcování tradic ukrajinských příslušníků Rudé armády, bojovníků proti hitlerismu s jeho místními kolaboranty. Kdežto na druhé straně si dává záležet na výpravnosti oficiálních státních pohřbů z ciziny dovezených těl těch “správných” Ukrajinců. Druhoválečných zločinců, jimž se jinak obecně dostává značného uctívání. Čímž je mimo jiné paradoxně posvěcováno leccos z dlouhodobé ruské propagandy…

Nemusí jít nutně jen o samotné území Ukrajiny. Stojí přece za připomenutí neskutečně skandální potlesk vstoje na počest bezmála stoletého veterána ukrajinských SS, jenž se už před třemi lety odehrál v kanadském parlamentu. Za přítomnosti prezidenta Zelenského. Tomu jinak před pár dny jeho polský kolega Karol Nawrocki navrhl odebrat Řád bílé orlice, nejvyšší vyznamenání své země. K čemuž dodal: “Oslavovaním banditů a vrahů UPA dokázal, že Ukrajina není mentálně připravená být součástí evropské rodiny."

Existují však bohužel i daleko umírněnější postoje vůči neblahému vnitropolitickému vývoji Ukrajinské republiky. A to v celé řadě západních zemí, jejichž vůdcové jsou zcela evidentně až příliš hluboce spojeni s košatou podporou Kyjevu. Tudíž se dozvídáme další manipulativní kontext nové ukrajinské státní ideologie. Hluboké změny prý nastaly až po nelegálním ruském napadení roku 2022. Není to samozřejmě pravda, jelikož leccos odstartoval již bezprostřední vývoj po zmíněném Majdanu neboli Revoluci důstojnosti. A jak se v reálu – navzdory veškeré materiální, finanční, zpravodajské i propagandistické pomoci svých spojenců – stále zhoršuje situace válčící Ukrajiny, chřadne autorita místních zkorumpovaných vůdců. Pořád otevřeněji se tudíž opírají o bojechtivé pravicové radikály. Ač je jasné, že situace vlastní země už může být napříště jen a jen horší. Trefně danou situaci popisuje známý kanadsko-ukrajinský politolog Ivan Katchanovski. Ano, ten, jenž prokázal, že na Majdanu pálili z míst ovládaných vzbouřenci cizí odstřelovači. Takto odhaluje cynismus těch, kteří jinak stále hovoří o potřebě (spravedlivého) míru: “Zelenského moc, a dokonce jeho život závisejí na pokračování války.”

Fakta nelze donekonečna přehlížet a hrozná východoevropská válka bude pokračovat přesně tak dlouho, dokud o ní budou její donátoři stát.

Text je rozšířením komentáře, který publikovala Mladá fronta Dnes

Psali jsme:

Kdo jiný vám prozradí, že se tu podvádí? Umělci hřímali před ČT

„Macinkovi nesahají ani po kotníky.“ Ševčík sjel „šašky“

Žádný „spravedlivý mír“. Zaorálek skoncoval s oblíbenou mantrou

Alena Vitásková: Veřejnoprávní média stávkují? A co na to lidé z ulice