Vážení přítomní, drazí přátelé, sestry a bratři: zde, v kapli Svatého Kříže, jako i u televizních obrazovek.

Touto zádušní bohoslužbou, které říkáme latinsky requiem, podle počátečního slova textu vstupního zpěvu této mše: „Odpočinutí věčné“, uzavíráme jubilejní sedmisté narozeniny císaře a krále Karla IV. A to zde na Karlštejně, který byl pokladnicí pro uchovávání císařských korunovačních klenotů a duchovním zátiším Otce vlasti.

Noc na Karlštejně je jistě úsměvná hra, ale nevypovídá příliš mnoho o významu a smyslu tohoto místa. Podobně několikrát v tomto roce zazněly výroky, které jakoby chtěly srazit z piedestalu skutečného muže z masa a kostí, který, jak sám vyznává, zápasil se svou letorou, pokušením i poklesky, a přesto však usiloval vždy o autentický duchovní rozměr, jak v osobním, tak v politickém životě, jak píše ve svém životopisu Vita Caroli: „Svým nástupcům, kteří budou sedět na mém dvojím trůně, chci dát poznat dvojí život tohoto světa, aby z něho vyvolili lepší. Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, užijeme-li podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou zříme v zrcadle, je prázdná a není nic, tak také život hříšníků je prázdný a není nic.“