Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, vyslechli jste nepochybně řadu projevů a přání, která nás na počátku nového roku chtějí povzbudit, informovat a ujistit o všem možném – zkrátka co nejvíce prodloužit sváteční náladu, kterou jsme zažili o Vánocích a přinesli s sebou i na přelom starého a nového roku.  

Nemíním se připojovat k hlasatelům povinného optimismu nebo upozorňovat na světlé zítřky, které nás čekají jen co překonáme stávající problémy a krize, a když ne my, tak naše děti se jich určitě dožijí. Myslím, že optimismu vedoucímu k nekritickému a falešnému vnímání světa bylo už dost. Raději zůstanu u starého dobrého slova „naděje“.  

Naděje je totiž spolu s vírou a láskou základním kamenem, na kterém stojí náš život. Naděje není očekávání námi vysněné budoucnosti, naděje je naplněním toho, v co věříme a čím žijeme. Ručitelem naděje nejsme my, naše síly a schopnosti, ale Bůh, který nám slíbil, že jednou skutečně dojdeme k plnosti lásky a klidu. Budoucnost není přímočaře jednoduchá, proto naděje spočívá především na důvěře v Boží věrnost.  

Přesto však od nás Bůh vyžaduje spolupráci. Tendence k vytváření jednoty, ke vzájemné solidaritě a odpovědnosti je zakódovaná v dějinách evropské civilizace už od Karla Velikého, od jehož úmrtí uplyne příští rok 1200 let. Jeho pokus o propojení Evropy a o vytvoření jednotného pohledu na svět je úctyhodným dědictvím.  

Dnes jakoby byl tento rozměr Evropy, rozměr duchovní jednoty, stále více potlačován. Myslíme spíš na propojenost obchodní, finanční, materiální. Pokusme se toto vnímání vyvážit a vrátit se k vnitřnímu smyslu Evropy vzájemné spolupráce, tolerance v odlišnostech a jednoty v naději.