O půlnoci, na rozhraní starého a nového roku, jsem sloužil mši sv. v mariánské poutní svatyni v Petrovicích u Rakovníka. Myslel jsem na vás, naše diecézány, ale zvlášť na kněze a farníky rakovnického vikariátu, na jeho obyvatele i samosprávu. V uplynulém roce stého výročí Československé republiky jsem tomuto regionu věnoval vizitační návštěvy a chtěl bych všem poděkovat za podporu, ale také konstatovat, že posílili moji důvěru a víru v budoucnost. Ano, rakovnický okres je nadějí jak naší církve, tak naší země. Ptáte se proč? Pro obětavou práci a sílu nerezignovat. Podali mi důkaz o možné spolupráci napříč společností a vydali svědectví o ochotě usilovat o budoucnost, v které víra, láska a naděje hrají svou roli. Křest, ale také i rané dětství prožívané s prarodiči, staly se pro mnohé motorem neuvěřitelně obětavé činnosti.

Vstoupili jsme do nového roku 2019 našeho letopočtu, jak znovu mnozí říkají. Čí je to letopočet? Náš? Pak to tedy znamená, že jsou pro nás Vánoce, narození Krista, důležitou událostí a tak i rok 2019 bude příležitostí, abychom si tyto skutečnosti výrazněji připomněli a uvědomili.

První příležitostí bude lednové padesáté výročí sebeoběti studenta Jana Palacha. Ptejme se, nakolik jsme skutečně uchopili jeho výzvu. Oslovuje nás mladý člověk, který opravdu dokázal svou lásku k této zemi a našemu národu?