V prehistorii lidstva bychom stěží hledali počátky Velikonoc. Zmínku o Velikonocích už nalezneme v prvních 11. knihách Genesis, které jsou zároveň prvními knihami Bible, a které pojednávají o stvoření světa. Jsou to knihy, které nám i určitou metaforou zprostředkovávají starobylá pastevecká vyprávění, jak nám je zachytil dávný autor tak, jak si je lidé vyprávěli u večerního ohně.

Pozorný čtenář si pak všimne, že se v biblickém líčení izraelských Velikonoc prolínají dvě roviny. Velikonoce spojené s Abrahámem, v muslimské tradici označovaném jako Ibráhím, odkazují k oběti beránka. Abrahám byl Bohem požádán, aby na důkaz své věrnosti obětoval svého syna Izáka. Na poslední chvíli mu v tom ale anděl zabránil a Abrahám namísto toho obětoval beránka. Z příběhu si tedy můžeme dovodit, že v tehdejší době byly na území biblického Izraele běžné lidské oběti, kterým Abrahám udělal přítrž, když založil novou tradici obětování beránka, který má svou obětí zachránit ostatní. To jsou tedy Velikonoce kočovných pastevců.