Je to jistým způsobem obvyklé předepsané setkání biskupů té které země, kteří by jednou za 5- 7 let měli papeže navštívit a představit mu situaci svých diecézí. Navštíví i jednotlivé kongregace, což jsou jakási ministerstva a tam projednají témata, která jim náleží.

Možná, že někoho bude zajímat pár informací ze zákulisí celé akce. Když jsme byli pozváni k papeži, bylo nám sděleno, že si s sebou můžeme vzít každý jednoho spolupracovníka, jakýsi doprovod. Měl by to být kněz, ale nemusí. Možná i proto jsme pozvali své tajemníky, spolupracovníky a další lidi z našeho doprovodu, aby se dostali k samotnému papeži a mohli s ním promluvit bez jakýchkoliv omezení.

Když jsme tedy dorazili ke Svatému otci, představil jsem své spolupracovníky a další biskupy. Neodpustil jsem si docela mimo protokol u každého u nich uvést, jaké je jeho původní povolání, či co vlastně v životě dělal mimo církevní struktury. Z oněch „papalášů a nenasytných prelátů“ se rázem stali postarší pánové, jejichž životní příběhy by vydaly možná na román. Většina z nich zažila buď své otce ve vězení, kde je navštěvovali, nebo jejich rodiny byly připraveny o majetek a společenské postavení, nesměli studovat a pokud chtěli získat vzdělání, pak jen na dálkových školách. Živili jsme se jako dělníci, v pomocných i odborných profesích, o kterých jsem se museli mnoho snažit.