Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, před několika dny v televizi dávali už klasickou adaptaci Babičky od Boženy Němcové, kdysi povinné a nezbytné četby nás všech. Nevím, jestli i dnes děti tuto knihu musí číst, ale věřím, že se mnohé alespoň podívaly na film. Z reakcí na Facebooku je totiž znát, jak se mnoho mladých lidí dívalo a jak je film citově zasáhl.

Člověk si znovu uvědomil, jak radikálně se situace změnila a jak se z téměř pohádkové babičky, která svůj život věnuje vnoučatům, dnes zrodily babičky studující univerzitu třetího věku, cvičící a cestující po celém světě. Vůbec to nekritizuji, jen mi nejedna mladá maminka potvrdila, že její matka, tedy babička, nemá na vnoučata čas.

Při přípravě na křtiny dětí často slýchám od kněží, jak mladí manželé těžko shánějí někoho, kdo by jim na hodinku dítě pohlídal, a tak musí i novorozeňata brát s sebou na přípravu. A není to jen proto, že babičky žijí daleko.

Babičky totiž konečně mohou v důchodu uskutečnit své dávné sny, stále jsou na tom zdravotně dobře, aby mohly podnikat různé cesty a aktivity a trochu rozpačitě reagují na jaksi samozřejmé přání mladých, že by měly hlídat vnoučata. Podle statistik a mezinárodního průzkumu se ukázalo, že u nás se denně s vnoučaty vidí jen každý desátý prarodič, zatímco ve Španělsku nebo Itálii hlídá děti každý den 30 % babiček a dědečků. Jistě, je to i tím, že mnohdy žijí pohromadě.

Nepříjemné to malé setkávání není jen kvůli pomoci mladým rodinám. Odborníci říkají, že děti se začínají starších lidí bát, neví, co od nich čekat, nemají s nimi žádnou zkušenost. Možná se ani nevytvoří potřebné pouto k tomu, aby se děti časem o své skutečně staré prarodiče chtěly postarat.

Řada mladých rodin proto objevila možnost neformální adopce babiček, žen, které nejsou příbuzné, ale chtějí být v kontaktu s malými dětmi, pomáhat. Doufejme, že to je důkaz velké vzájemné solidarity a přátelství, po kterém všichni toužíme. 

Komentář zazněl v pořadu Glosa Dominika Duky  |  Stanice: ČRo Radiožurnál