Vaše excelence, vážení přítomní, milé dámy a pánové,
dovolte, abych vás pozdravil z tohoto místa a na základě toho, že naše katedrála i náš dům je vlastně stálým panoramatem Prahy, tak trochu vás i v Praze uvítal.
Nalézáme se v městě, jehož panoráma je nesmírně inspirující a zajímavé. Jeden z italských žurnalistů mi řekl: "Můžete mi dát příklad jiného hlavního města, kde chrám a vládní, tedy královský, prezidentský, palác vytvářejí symbiózu?" Marně jsem vzpomínal. Uváděl jsem polský Wawel, ale v současné době jsou vláda i prezident ve Varšavě.
Co tento symbol znamená? Pro nás to znamená, abychom si uvědomili, že v této zemi jsou v té duchovní rovině vlastně tři reprezentanti. Svatý Václav, který se stal symbolem věčného vládce této země. Ten ale těžko může oslovit sousední země. Uvnitř vlastní země dokázal oslovit národnosti, které v této zemi pobývají.
Druhým, jak už bylo řečeno panem profesorem Drulákem, je svatý Vojtěch. Odvážím se tvrdit, že nikdo z našich historických postav neudělal více pro Evropu než on.
Třetím je svatý Jan Nepomucký. Svatý Jan Nepomucký, který vlastně se ujme vlády v uvozovkách v okamžiku, kdy po vzpouře našich aristokratů proti Marii Terezii odejde královská kancelář do Vídně národ najednou hledá identitu. A našel ji v tomto muži. Ovšem, to jsem chtěl říci jaksi na začátek abychom si tak trochu přivlastnili Prahu nejenom jako hlavní město České republiky, ale do jisté míry i jako město, které v duchu střední Evropy hraje a hrálo a pokouší se hrát svoji roli.
Myslím že nejsilnějším protagonistou v tomto smyslu byl právě první prezident po návratu svobody a suverenity, Václav Havel, který je také spoluinspirátorem Visegrádské čtyřky, ale i ceny svatého Vojtěcha, která se předává představitelům vědy a kultury, Vize 97.
Zamýšlíme-li se nad postavou svatého Vojtěcha... Nejsem odborný historik, pouze ten, který historii má rád, a jsem přesvědčen o tom, že platí slova historia magistra vitae. Svatý Vojtěch není tou první generací, která hlásá křesťanství v této zemi. Nebudu se vracet do období dávných, kde bychom mohli připomenout markomanskou královnu Fritigildu, která píše a žádá svatého Ambrože o instrukce, jak ctít dospělé. Nedostala odpověď, vydala se do Milána, ale svatý Ambrož už byl na onom světě. Více o ní mnoho nevíme. Nevíme také o tomto osudu, ale důležité je, že je to rozhodnutí přijetí křtu. Prvně na Moravě - 831 v Pasově, v Čechách 845 v Řezně, v Regensburgu. Ale do tohoto prostoru vstupuje misie, kdy vládce Velké Moravy Rostislav žádá o vyslání ne misionářů v pravém slova smyslu, ale především biskupů, kteří mu mají pomoci vytvořit z Velkomoravské říše křesťanský stát. Tato žádost de facto nebyla splněna, protože oba přišli, ale nepřišli v hodnosti biskupů. Zde je potřeba si ovšem uvědomit genialitu těchto dvou mužů. Jednomu z nich vděčíme za strukturu nejenom církevní, ale i za velký dar státnické moudrosti a zákonodárství, a druhému, svatému Konstantinovi, Cyrilovi, vděčíme za překlad Bible, ze které pak vyrůstají tyto základy.
Jejich cesta do Říma a návrat je do jisté míry historickým okamžikem zrození střední Evropy. Vyčlenili jsme se ze západní Evropy a můžeme říci, že církevně jsme vlastně přestali podléhat vlivu Karla Velikého, který byl v náboženské a církevní sféře velmi silný, ale nedostali jsme se pod vliv Byzance, kde se byzantský císař sám nominoval do role nástupce Ježíše Krista. A tak se vytvořilo zcela samostatné papežské léno a můžeme říci, že mužem, který pak hraje tuto důležitou roli, není Čech, ale je to maďarský král svatý Štěpán, který dostává jako první titul Apoštolského Veličenstva a ten pak stále přechází i v rámci habsburské monarchie ke slovu. Myslím že to jsou skutečnosti, které si potřebujeme uvědomit, když se přiblížíme k postavě svatého Vojtěcha.
Svatý Vojtěch vyroste v prostředí Libice a do jisté míry tyto vlivy jak západního, tak východního křesťanství, které není v té době ještě rozdělené. To znamená, že jsou to velice důležité kulturní impulzy. Víme, že Byzanc stála kulturně na mnohem vyšší úrovni než Západ. Vzhledem k tomu, že organizace země nebyla rozrušena, kdežto my v rámci stěhování národů jsme hledali svoji identitu. Svatý Vojtěch se tak stává mužem, který nám může připomenout jinou trojici. Jestliže svatého Vojtěcha vidíme v jakémsi triumvirátu. Papež Silvestr II, remešský kanovník Gerbert, jeden z největších matematiků tehdejší doby. A koneckonců právě tomuto Garbertovi a potažmo svatému Vojtěchovi vděčíme, že používáme arabské číslice. To vždycky zdůrazňuji školákům. A na druhé straně můžeme říci, že tím dalším mužem vedle svatého Vojtěcha a Silvestra II. je císař Otto II. Víme také, že i na tomto dvoře byl velmi silný vliv byzantské kultury, civilizace na základě císařovny Teofany.
Naše civilizace, kterou nazýváme západní, se ale odvolává na jinou základní postavu, kterou je papež Silvestr I. My slavíme Silvestra aniž bychom si uvědomili - já se přiznám celá léta - co vlastně slavíme. Slavíme prvního svobodného papeže. Papeže, římského biskupa, který vstoupí do církve milánského ediktu. A tím se dostáváme k postavě Konstantina Velikého. Myslím, že v našem prostoru si plně neuvědomujeme krok tohoto muže, který ovšem vyrostl z důležitého momentu. Doufáme, že jsme překonali čínský covid-19, ale můžeme říci, že bude záležet na nás, jak budeme pokračovat dál. Křesťané v polovině třetího století, a byli to především křesťanští vojáci a jejich rodiny, tedy byly to ony pevností, římská castra, dokázali v té největší morové ráně v historii, kdy ve městech zahynula polovina obyvatelstva, neutéct a stali se z nich ti, kteří pomáhají. Rovněž tak jako i hasičské sbory nalezly tam svůj počátek. A na základě tohoto kroku se tak změnilo společenské klima, že již nebylo možné pokračovat v těch tvrdých pronásledováních. Otec Konstantina Constantius, když vychází Diokleciánův dekret o pronásledování křesťanů, věznění, popravováni, zabavení majetku, boření kostelů, tak Constantius řekne jenom jedno: zbořte kostely a nedotknete se biskupů, kněží a nedotknete se lidí. To je vlastně předehra milánského ediktu. No a tím významem třetím je svatý Augustin, učitel Západu.
A teď mi dovolte, abych zpochybnil to, co jsem řekl. Křesťanství se nenarodilo na Západě ale na Východě. Křesťanství se nenarodilo ani v Evropě. Svatý Augustin žil v Africe. Čili křesťanství jako první vstupuje do nového věku jako tehdejší světová civilizace a tímto způsobem pokračuje dál. Chceme-li si nějak symbolizovat ta nejdůležitější místa - nemyslím jenom zeměpisně ale duchovně, kulturně, tvorně - pak můžeme říci nedávno zesnulým vrchním rabínem britského společenství Jonathanem Sacksem, jsou to Sinaj, Golgota a Alexandrijské muzeum. Budu-li citovat premiéra Viktora Orbána, tak víme že pro něho - a to je důležitý postřeh - je Kalvárie, Aeropag, Kapitol. No a můžeme říci slovy zakladatelů otců Evropské unie, ne EU ale Evropského společenství, Jeruzalém, Athény, Řím.
Zde je tedy zapotřebí si uvědomit, jak můžeme použít výraz západní civilizace. A přesto můžeme. Vizigótské křesťanství vlastně vyrůstá z afrického křesťanství, kde první primas Kartága - po něm pak byli jmenováni další - pod tlakem vandalského pustošení a dalšího vývoje Španělsko získává svoji samostatnost a Toledo je vlastně středem. Tam dochází také při percepci nicejsko-cařihradské vyznání víry, což byly určité uhelné kameny, z kterých nejenom žije naše víra, ale se také odvíjí to, co nazýváme Corpus Christianorum. A tam vstoupilo to známé slůvko, které je a není ještě překonáno v dialogu s ortodoxii - filioque. Vychází z Otce i syna zároveň, kdežto ten východní model je otec - syn - duch svatý. Je to interpretace Bible. Každá má svoje odůvodnění. Ale pozor, právě ta vertikála otec, syn a duch svatý vytvoří východní pojetí společnosti i státu. V Byzanci císař vystupuje jako hlava státu a hlava církve.
V Moskvě se jde dál. Ruský car vystupuje jako zástupce Boha na zemi. Jsou to určité vlivy jak mezopotámské kultury a náboženského života, tak i egyptského. Na Západě jsme stále svědky, že z hlediska jazyka západní církve a jejího ritu vystupuje princip Trojice, rovnosti v bytí. Zde se pak také odvíjí pojetí člověka, na kterém pracovalo sedm koncilů. Člověk jako Boží obraz, a tedy Bůh křesťanský není osoba, ale je Bůh osobní žijící v procesu společenství třech osob, které mají vzájemnou důstojnost, vzájemnou rovnost a spojuje je to, co můžeme nazvat láska, přátelství, bratrství. Jako přátelství.
Myslím, že to je důležitý prvek, na kterém pak staví desáté století a ti zmínění muži Svatý Vojtěch, císař Otto II., potažmo jeho syn Otto III. A papeže Silvestra Gerberta nahrazují pak dvě důležité postavy svatý Štěpán a kníže, později král Měšek. Myslím že když takto začneme chápat střední Evropu, uvědomujeme si, kdo do střední Evropy patří a kdo do ní nepatří. Tak jako nemůžeme určit hranici mezi Evropou a Asií, nemůžeme plně určit hranici, kde je a kde není střední Evropa. Já jsem použil výraz Domov. A to proto, že když jsem se vracel z první cesty v životě ze svobodného světa, ze Spojených států, a přistál jsem v Kolíně nad Rýnem zničený posunem času, tak jsem neměl pocit, že jsem doma, a jak jsem se blížil, tak jsem zjistil že Mnichov, vstoupím-li do kostela na bohoslužbu, tak kromě jazyka je všechno stejné a podobně i toho hudebního rázu. No a když jsem se dostal do Vídně, kde jsem nastupoval do vlaku po varování pana ministra vnitra Blechy, že v Praze se konají demonstrace, tak jsem říkal: "No já přijedu až večer". Ovšem viděl jsem už, že se situace mění při té kontrole, ale pochopil jsem, že Vídeň bylo naše nebo je naše hlavní město, že sehrálo tuto roli. A myslím si, že je důležité aby v tom pojetí střední Evropy Vídeň a Rakousko hrálo tu roli, kterou mělo, ale aby i Balkán hrál tuto důležitou roli.
My na církevním poli vlastně tak, jako je visegrádská čtyřka, se setkáváme, to znamená předsedové biskupských konferencí a kardinálové z těchto zemí. Ovšem několikrát jsme také měli setkání širšího společenství, kde byl i římskokatolický biskup Moskvy, který je ovšem původem Ital. Ale myslím, že tato setkání mají význam a pokračují v té duchovní rovině, abychom chápali, co je náš domov a kde je naše místo. Že je to náš osud. Že je to naše kultura, protože Jože Plečnik se zapsal do architektury Prahy a Pražského hradu nezapomenutelným způsobem. Tak bychom mohli pozorovat a přiblížit si i včerejší koncert. Tedy víme, kde jsme doma. Víme, kde jsou naše duchovní kořeny. A také víme, co znamená demokracie. Demokracie, která musí mít respekt k druhému, které nemůže chybět přátelství a v které také nemůže chybět právě ta vertikála, která v našem případě nám může říci slovy abbé Lamennais - Bůh je nejvyšší demokrat.
Děkuji za trpělivost a především vyznávám svůj hřích, že jsem neodevzdal písemný materiál, tak děkuji paní tlumočnici za její těžkou práci.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: PV
