Stěžoval si mi jeden generální ředitel, že mu připadá, jako by život byl stále rychlejší. Prý se ptal i svých synů, kteří nejsou tolik přetíženi povinnostmi, ale i oni mají podobný pocit. Prý jako by byli vtaženi do jakéhosi víru, který se točí stále zběsileji. Pan ředitel neopomenul dodat, že ho napadá obraz odtoku z vany, kdy vše ve stále zrychlenějším rytmu nakonec skončí v odpadu.

Mám po ruce jakýsi protijed na podobné pocity. Církev totiž – kromě respektu k Božímu přikázání o svěcení svátečního dne, kdy jeden den v týdnu je výjimečný, jiný, umožňující klidné setkání s Bohem i bližními – historicky stanovila v běžném roce několik zvláštních období. I ta jsou prostoupena mimořádnými svátky a slavnostmi.

Tím úplně nejzákladnějším obdobím je advent, který jsme prožili jako dobu ztišení a očekávání Vánoc a oslav příchodu Spasitele. Dále doba vánoční se všemi krásnými zvyklostmi a nevšedními shledáními u stromečku a jesliček, s průvodem tří králů a plná radosti nad Božím dítětem.