Milujeme své postižené děti celým svým srdcem a tak jsme často ze dne na den pokorně a tiše přijali svůj životní úděl. Vzdali jsme se svého osobního života, a povýšili jsme život svého dítěte nad svůj vlastní. Začali jsme žít jeho potřebami, nikoliv svými. Na ty už nám nezbývá čas.

Přijmout takové rozhodnutí a péčovat o dítě s dětskou mozkovou obrnou, neznamená odpracovat si 8 hodin. Znamená to být 24 hodin ve střehu. Ve dne v noci, den po dni, týden, rok bez vyhlídky na společenské uplatnění, na zaměstnání, protože jsme nuceni ve většině případů se vzdát svého zaměstnání, často velmi dobře placeného a žít z podpory.

Je to nepřetržitá dřina, jejíž odměnou je úleva a úsměv nemocného a hlavně zdravotní zlepšení našého dítěte. Cítíte, že to, co děláte, má smysl a že vás to naplňuje pocitem seberealizace.

Je to tvrdý život, který vede k rozpadu vztahu i přátelských kontaktů. Zoufale hledáte pomoc tam, kde ji očekáváte - u zdravotníků u státu, který přece ústy svých představitelů mluvil o solidaritě se slabými, bezmocnými a nemocnými. Chcete přece jen pomoc pro své dítě, aby se pŕetočilo, aby se posadilo, aby řeklo už konečně "máma ".

Děti s dětskou mozkovou obrnou nebo jiným neurologickym postižením potřebují pravidelnou a prakticky každodenní rehabilitaci, která příznivě ovlivňuje další rozvoj dítěte a ve svém důsledku vede ve vyšším věku ke kvalitativně lepšímu způsobu života.