Nikdo doopravdy neví, jak řešit soužití mezi Romy a českou společností.  A nejen českou. Lidé v oblastech se zvýšeným výskytem Cikánů se bojí o svou bezpečnost. Státní orgány jim v tom mnoho nepomohou. Policisté mají strach Romy zavírat, soudy se bojí je soudit. To vše kvůli obavám z nařčení z rasismu.

Jenže rasismus a nesnášenlivost nejvíce šíří „oběti rasismu“, romské organizace a všichni ti Kocábové. Tedy ne většinová společnost.

Za exministra Kocába, blahé paměti, začalo navyšování počtu neziskových organizací pro nepřizpůsobivé občany (krásný eufemismus pro Cikány). Přitom multi-kulti věrozvěsti jako byli Džamila Stehlíková a Michael Kocáb o Romech a o soužití s nimi jen mluvili, ale nikdy jejich hodnoty nepřijali a ani podle nich nežili. Pravdoláskař Kocáb byl a je snad nejzprofanovanější figurkou multikulturalismu. Když i zprofanované romské organizace tvrdily, že jejich věci víc škodil, než pomáhal, tak jak ho jinak nazvat? Romští aktivisté alias romští bafuňáři tak v Česku získali pátou kolonu – neromské, ale proromské rasisty… Naprostou pomýlenost jejich multikulturalismu vidím v „odborných“ debatách o popírání odlišností mezi rasami, které jsou dědičné a jen obtížně změnitelné.

Kocábovo dědictví neziskových organizací obnáší více než stovku rozličných romských iniciativ, zájmových sdružení, kulturních sdružení a dalších příspěvkových organizací. K tomu další stovky koordinátorů, poradců, aktivistů, atd. Žádné jiné etnikum v Česku nemá tolik zbytečných sdružení. Ani „multi-kulti“ a „tolerance“ nemůže být ovšem bezbřehá. Je to drzost, provokace nebo jen nestoudnost? Hlavně je to dobrý byznys.

Sociální programy na podporu romské komunity jsou placeny státem a dotacemi z Evropské Unie. Na těchto penězích se živí podnikavci z řad romských aktivistů. Spousta zmiňovaných spolků a organizací vydává mraky časopisů a brožur, které jsou k ničemu. Jaký měřitelný efekt to přineslo? Podle mě žádný.