Jakou cenu má pro společnost dílčí lidský příběh, jaké limity má sociální spravedlnost (a je vůbec reálná?) a jsme schopni popasovat se s důsledky kolonialismu (nebo je snad spíše ukočírovat), aniž bychom ztratili lidskou tvář? Autorka si v Bezstarostnosti klade celou řadu otázek, které rozhodně nejsou rétorické, jednoznačně zodpovědět je však pravděpodobně také nelze. Touilová chtěla napsat román o důsledcích válečného prožitku, nakonec se však kniha dočkala mnohem širšího rámce. Témat, o něž se kniha postupně rozrůstá a která lze nakonec stěží oddělit jedno od druhého, je hned několik: jak přestát zkušenost z války – zde z afghánské mise, která, pokud ji vůbec přežijí, „dělá z chlapců muže“ –, nakolik nám společnost toleruje individualitu, pokud pro ni není prospěšná, proč jsou deklamované fráze o svobodě a důležitosti jedince nakonec spíše vyprázdněnými slovy než výroky reflektujícími skutečnost a konečně jakBezstarostnost-obálka (u)nést zodpovědnost za sebe i za druhé Tuilová zdůrazňuje, že naplnění hodnot oslavovaných Velkou francouzskou revolucí, tj. svobody, rovnosti a bratrství, které jsou koneckonců vyraženy i na francouzských eurových mincích, nelze standardně očekávat ani od dnešní společnosti. Její kašírovaná, vlídná tvář, která dává lidem pocit bezstarostnosti a klidné spaní, je stále jen výsledkem kultivace vlastností, které v západním člověku často spí, neboť s nimi v každodenním životě již není potřeba operovat, přinejmenším ne s jejich extrémní polohou. S jistou mírou sociálního znevýhodnění, problematickou situací menšin a přistěhovalců, obzvláště pocházejí-li z jiného kulturního prostředí, nepřekonaným trendem „výhodnosti“ svazků mezi sociálně rovnými i oportunismem sice moderní společnost počítá, ráda se však tváří, že existují jiné, důležitější hodnoty.

Právě téma zodpovědnosti je zde často zdůrazňováno – velitel je zodpovědný za své vojáky a za úspěšnost provedené operace, je však zároveň i manželem a otcem a nakonec je (je?) zodpovědný
i sám vůči sobě, protože mu byl život znovu darován. Onen velitel, důstojník francouzské armády Romain Roller, trpí posttraumatickou stresovou poruchou, tedy stavem, kdy je mysl neustále drážděna vnějšími podněty, které ji navracejí k prodělanému traumatu. Jedná se o přetrvávající zesílenou reakci na ohrožující událost, která člověku nedovolí zapomenout na potenciální nebezpečí, které mu hrozí. Příběh nám však pozvolna ukazuje, že se tento fenomén týká všech hlavních postav – Marion Deckerové, spisovatelky s problematickým dětstvím, Osmana Dibouly, syna imigrantů z Pobřeží slonoviny a právě sesazeného prezidentova poradce, i Françoise Vélyho, vlivného podnikatele, muže s židovskými kořeny, ke kterým se však nikdy nehlásil. Typizovaní zástupci dříve či později defavorizovaných skupin, ať už se jedná o znevýhodnění sociální (Marion), rasové (Osman), náboženské (François) či znevýhodnění plynoucí z extrémní zkušenosti, která člověka zkrátka natolik změní, že je odmítán pro svou nově nabytou odlišnost (Romain), se podle potřeby setkávají či vzdalují. Podle potřeby osobní, politické či sociální.