Kdyby se v Jáchymově drželi mýtů australských Aboridžinů (nejstarší civilizace na světě, 40-60 000 let), nestály by v zemi hory radioaktivních hald z uranových dolů a vrstvy radioaktivního bahna v „jezerech“ z továren na výrobu uranového koncentrátu. Radioaktivita by nezamořila ani spodní vody, jak se stalo i nedaleko Máchova jezera. Aboriginy mýtus varoval před ještěrem, který spí v podzemí a nesmí se v žádném případě probudit k životu. Snad je to nejstarší verze frankensteinského tématu. Na konci televizní dokumentace BBC o dějinách uranu, jak začínají v Jáchymově, se kamera vrací zpět od petroglyfů a kreseb Aboridžinů s rentgenovými duchy k panoramatu údolí Krokodýlí řeky. V údolí v severozápadní Austrálii vládne klid a mír a to je hlavní poselství filmu. Měl tu stát největší uranový důl na světě. Na stole již ležely hotové nákresy, ale nadnárodní těžařský koncern nakonec ustoupil tlaku malého kmene Mirrarů, UNESCA a ekologických aktivistů. A tak, aby se ještěr neprobudil , všechno co koncern vyhrabal, musí zahrabat tam, kde to už milióny let bylo, do hlubin zemské kůry. Australská vláda pak k vítězství Mirrarů přispěla zakázem budovat jaderné elektrárny - a to se zdůvodněním, že i ony nemají „vyřešeny otázky úložiště jaderného odpadu.“

Mýtus o jáchymovském uranu vznikl v chemických laboratořích v Paříži a Berlíně, které objevily radioaktivitu ( H.Becquerel, 1886) a následně i štěpení uranového jádra (O.Hahn, 1938) a v obou případech pracovaly se vzorky uranové rudy z Jáchymova, protože jiné nebyly. Do Krušných hor mýtus na počátku přilákal slavné hosty, ale později i podvodníky z uranového průmyslu. Jak informoval již sovětský plukovník na jednáních v Praze v roce 1945, uran se vyskytoval na světě pouze na třech místech a Jáchymov měl být jedním z nich (druhé bylo Kongo a třetí Kanada). A na této představě Sovětský svaz se svými pohůnky vybudoval kolem Jáchymova své vlastní srdce temnoty. Uprostřed Krušných hor se rozběhla těžba uranu jako podle scénáře Josepha Conrada v Kongu. Se skutečnými otroky z táborů německých válečných zajatců ( 4 000 ) a z táborů československých politických vězňů po roce 1948 (několik desítek tisíc). V hermeticky uzavřeném světě otroci třídili radioaktivní rudu holýma rukama ( „Věž smrti“ u Ostrova nad Ohří) a k dispozici byla i „noční sanatoria“ pro nemocné „horníky“.