Do debaty o finanční a úvěrové krizi se nově vložil také Francis Fukuyama, autor známé téze o konci ideologií a dějin -na pozadí kolapsu Sovětského svazu- a v té době i vedoucí plánovacího štábu ministerstva zahraničí USA. Svou tezi z roku 1989 později odvolal, respektive odmítl nesprávné interpretace. A do širokého kontextu jeho úvah mezitím nově vstoupil multipolární svět a pak i arabské revoluce - a ty se mohou, ale nemusí pohybovat k západnímu modelu. Ať tak či onak do debaty se vložil rozhovorem, který nedávno poskytl německému týdeníku Der Spiegel. Je to čerstvá informace z první ruky o vývoji v USA směřujícím k podzimním prezidentským volbám, ale jsou to také úvahy o souvislosti krize a nástupu amerického populismu, a také o levici -a to nejen v americkém měřítku. Levicovou reakci na krizi finančních trhů považuje za nedostatečnou (i v případě Obamy), k jižní části eurozóny se raději moc nevyjadřuje. V severní části eurozóny se mu jako správná reakce zamlouvá německá reforma z let 2003 - 2005 (Schröderova Agenda 2010), která ovšem nemohla být reakcí na krizi, ale akutní krizi předcházela. Ale pak v době finanční krize zřejmě dokázala ochránit Německo od ekonomických problémů, kterým dnes čelí Amerika. Rozhovor začíná poněkud překvapivou otázkou a končí překvapivou odpovědí.

Fukuyama: „Domnívali jsme se, že globalizaci dokážeme zvládnout jenom tak, že vlastně nic dále již nebudeme vyrábět a raději nabídneme služby. Nadto jsme zcela zapoměli, že socialismus se v USA nikdy nestal žádným velkým tématem, protože se dostatečnému počtu lidí vždy podařil vzestup do prosperující střední třídy. To dnes již nefunguje, protože pracovali v odvětvích, která jsme přenechali zemím jako je Čína... Kde vlastně dnes zůstává povstání zleva? Světová finanční krize vznikla na Wall Street a možná byla jen proto, že se systematicky odbourala kontrola finančních trhů- tak jak to vždy požadovali pravicoví američtí ideologové. Postihla normální lidi neslýchaným způsobem, zatímco bohatí zaměstnanci z finančního sektoru na ní díky státní pomoci vydělali. Jestliže tato situace nevede k povstání na levici, pak co ještě? Já jsem jako reakci na krizi očekával určitý druh levicové „Tea Party“.

Řečnická otázka míří výhradně na novou levici (stará levice v USA neexistuje) a domyšlena do konce by vlastně znamenala, že Obamova vláda zapomněla zorganizovat povstání sama proti sobě. Ale přeci jen: krize přišla jako blesk z čistého nebe a jen málokdo se problematikou finančních trhů předtím zabýval či se dokonce ozýval (jako např. Attack či v Německu H. Schmidt) a to platí i pro Obamovu vládu. Finanční kompetentnost v oblasti finančních trhů byla v tomto ohledu v politice nízká a stejně tak v bankovním sektoru (jak jinak se mohly po celém světě nakupovat riskantní finanční deriváty z amerického trhu. Obamovi nezbývalo než americké banky zachraňovat a tím současně hasit požár v celém světovém bankovním systému. Pravice se již vyjádřila, že by banky nechala zkrachovat. Rozdíly mezi pravicí a levicí mohou být někdy subtilní a někdy jsou velmi jasné.

Fukuyama: „Americká centrální banka a ministerstvo financí zasáhly, aby předešly spoušti jako ve třicátých letech, kdy 20% Američanů bylo bez práce. Prezident Franklin D. Roosevelt tehdy proto mohl velké banky rozporcovat a protože vládla veliká bída, nikdo se neodvážil protestovat. Obamovi se na počátku krize nabizela stejná příležitost, když dokonce Newsweek titulkoval ‚Teď už jsme socialisté všichni‘. Obama tenkrát mohl velké banky zestátnit, rozebrat a kus po kuse prodat. Ale pohled na svět byl v jeho vládě již určován tím, co chtěly banky na Wall Street.“

Evropa ve vleku krize mohla pouze sekundovat. Ale i zde se v druhé v druhé fázi daří rozjíždět konjunkturní programy na záchranu ekonomiky (v USA se podařilo zachránit i General Motors). A postupně se začaly na levici brát na vědomí a objevovat i směrodatné analýzy systémových poruch finančních trhů - převážně americké provenience (Stiglitz, Woolley, Roubini, Ferguson, Sorosovy komentáře), které ukázaly, že finanční trhy přestaly v globálním měřítku mezitím podporovat solidní finanční politiku a začaly devastovat ekonomiku Západu (a paradoxně rozvíjet ekonomiku rozvojových zemí). A s těmito argumenty se teprve teď mohla vzpamatovat i evropská levice.