Kulturní boj ovšem zahrnuje velká jména. Vedle sebe stojí také tak protikladné postavy jako jsou Helmut Schmidt a Helmut Kohl, Gerhard Schröder a Hans-Dietrich Genscher, Roman Herzog a desítky dalších z éry politiky uvolnění. Boj má omezené možnosti vlivu na politiku a většina chrání spíš svoji identitu z doby politiky uvolnění a brání se návratu do Studené války. Ale velká jména matou veřejnost. Hlavně v zahraničí vedou k závěrům, že uprostřed „kotvy a motoru EU“ se něco chystá. A i z Německa se ozývají varovné hlasy, že existuje nebezpečí recidivy německé specifické cesty (tentokrát ve spolupráci s Putinem).

Z amerického úhlu pohledu to není jen zajímavá situace. Jistě to připomíná výkyvy německé politiky, kolísající loajalitu či antiamerikanismus rozšířený nejen v řadách německé levice. Na váhu padá samozřejmě i opozice ve válce proti Iráku. A známé jsou i platy německých politiků, kteří přesedlali bez náležité čekací lhůty (alespoň dnes je již předepsán 1 rok) do soukromé ekonomiky polostátního ruského plynového obra Gazpromu (polovina ve státním vlastnictví). To je mezi jinými i případ bývalého kancléře Gerharda Schrödera, který se stal předsedou dozorčí rady megaplynovodu Severní proud (Nord Stream AG) ačkoliv jeho vláda předtím poskytla Gazpromu garanci miliardového úvěru.

Vtírá se tedy otázka v jaké míře jedná ve smyslu multipolárního zesítění či německé specifické cesty. A také je pravdou, že stejnou nabídku přijal i Henning Voscherau, pro změnu v megaplynovodu Jižní proud (South stream), který měl přes balkánské státy zásobovat západní Evropu, ale byl stornován pod tlakem západních sankcí. A v řadách aktuálních kritiků USA, EU a Západu není zatěžko přehlédnout i bývalé premiéry v Hamburku, Braniborsku (M. Stolpe) či i v Berlíně (E. Diepgen, CDU), bývalého předsedu SPD Hans-Jochena Vogela, Erharda Epplera, a celou garnituru bývalých spolkových ministrů, většina opět z SPD.