Když se tu dolovalo stříbro, jáchymovský kazatel Johannes Mathesius zastával teorii, že Bůh vládne nejen na nebi a na zemi, ale i v podzemí, kde jsou Božím darem kovy a stříbro. Stříbrné doly a okolí Jáchymova proměnil ve svatou krajinu se jmény Eviny jabloně, svatého Jeronýma, Svatého Ducha, Matky Boží, prvního člověka Adama i Růže z Jericha, a Jáchymov sám v biblickou Sarpetu, kam Bůh poslal hladového proroka Eliáše a vdova s dítětem se s ním podělila o poslední zbytek mouky a oleje.

A právě tady uprostřed svaté krajiny zahájil provoz první „tábor nucených prací“.Pod velením plukovníka Morozovova a jeho pochopů z pověstného Gulagu si sem Sovětský svaz dodal vlastní pracovní síly (německé zajatce z SSSR) na. dolování uranu, který potřeboval pro atomovou bombu. Už o dva roky později (1949) je vystřídali českoslovenští političtí vězňi a tábory převzalo mezitím vycvičené československé ministerstvo vnitra. Z jednoho „tábora nucených prací“ pak vyrostla celá pozdější československá odbočka souostroví Gulag (A.Solženicyn) s celkem osmnácti lágry pro 15-30 000 politických vězňů. První tábor sloužil také k výcviku českých bachařů pro nový vězeňský systém a všechny tábory k výcviku příslušníků Stb.

Vznik lágrů má hlubší kořeny. Jejich příběh začíná už 26. září 1945 a toto datum by mohlo vstoupit do dějin. I když v opačném slova smyslu než datum slavného atomového dopisu Alberta Einsteina z roku 1939, který také motivovaly události z Jáchymova. V druhém případě se sešla vláda právě osvobozeného Československa a jednala o exportu uranu. Jak dokládá Protokol z jednání - který se zázračně dochoval- na druhé straně stolu seděli bohužel zástupci Sovětského svazu. Sovětský svaz na dodávky tlačil, protože jiný uran neměl a výráběl atomovou bombu. Nabízela se příležitost prostě odmítnout. Ale svižná jednání skončila bez problémů již 23.listopadu 1945. Smlouva nesla název „Dohoda mezi vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik a vládou Československa o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu Sovětských Socialistických Republik“ (viz např. Rudolf Tomíček: Těžba uranu v Horním Slavkově, Okresní muzeum Sokolov, 2000). Kostrbatý a rádoby úřední titulek utajoval podstatnou stránku věci. Samozřejmě nešlo o těžbu a dodávky radia, ale o těžbu a dodávky uranu, ale československá strana se navíc skrytě zavázala, že pro „rozšíření těžby“ vybuduje v Jáchymově tábor pro pracovní síly, které obstará sovětská strana, pochopitelně ze svého Gulagu.

Oba vzácné dokumenty jsou autentickým obrazem československo-sovětského přátelství u jeho zrodu, a také dobrým podkladem při hledání konkrétních viníků tohoto přátelství. Protokol uvádí, že zasedání řídil předseda československé vlády Zdeněk Fierlinger (ČSSD), dále se jednání (zřejmě ve Strakově akademii) účastnil ministr vnitra Václav Nosek (KSČ), ministr obrany Ludvík .Svoboda (nestraník), ministr průmyslu Bohumil.Laušman (ČSSD), náčelník Hlavního štábu Boček, dále ing.Brůža, dr. Erben, dr. Passer a ing. Kopa z ministerstva průmyslu a dr. Dvořák z předsednictva vlády. Na sovětské straně to byl podle Protokolu plukovník Alexandrov, pan Balukin , paní. Nazarenková a Dr. Povališin. Jejich vládní funkce protokol neuvedl. A jako „důvěrná“ klasifikovaná „Dohoda“ se Sovětským svazem nesla podpis ministra zahraničního obchodu Huberta Ripky (Československá strana národně socialistická) a za sovětskou stranu opět pana I.Balukina.

Je asi sotva možné, aby o uranové „Dohodě“ se Sovětským svazem nebyl informován jak prezident republiky Edvard Beneš tak ministr zahraničí Jan Masaryk. Navíc v situaci krátce po Hirošimě a Nagasaki. Ale je také těžko si představit, že by souhlasili s dodávkami uranu na výrobu atomové bomby úhlavnímu nepříteli Spojených států. Někde odtud se odvíjí politika, která v kombinaci s dalšími událostmi zpečetila osud Jáchymova a politických vězňů.