Také sjezd v Berlíně měl už jen za dva týdny upevnit nový kurs, reformační proces strany, generální inventuru a opoziční roli SPD. Zpráva o krachu budování vládní koalice tak přišla v nejméně vhodné době. Okamžitou reakcí předsedy Schulze a předsednictva bylo proto hlasité NE!: „pro velkou koalici k dispozici nejsme a chceme nové volby“. Média ovládla obvyklá kakofonie ze stranických křídel, těch či oněch straníků a představitelů strany. Místopředseda R.Stegner se v nové situaci dopracoval k formulaci „ani nové volby ani velkou koalici“, směrodatný T.Schäfer-Gümbel uzřel možnost menšinové vlády, jiní apelovali na velkou koalici nezbytnou pro blaho země a pro mezinárodní situaci (Macron potřebuje silného spojence).Pár hodin před jednáním s prezidentem Steinmeierem se předseda strany Schulz před novináři nechtěl vyjadřovat „k formě budoucí německé vlády“, ale nepřímo vyloučil zájem SPD o nové volby.

A jakoby situace už nebyla dost těžká, paralelně ke krachu Jamaiky propuklo další pokračování „soumraku bohů“ v bavorské CSU rozervané mocenským bojem mezi Horstem Seehoferem a Markusem Söderem, který se přitom o Berlín a „Jamajky“ zas tak moc nezajímá. A jakoby ani toto nestačilo, odhady dalšího vývoje situace zahalila teorie o krachu Jamajky, která ji vysvětluje jako čistou chladně kalkulovanou pomstu za příkoří, která utrpěla FDP od A.Merkelové v předposledním kabinetu.