Eman Pluhař: V čele modernizace SPD je starý předseda Gabriel

Po třiadvaceti procentech ve volbách 2009 a po velmi nákladné kampani na volby 2013 se volební zisk zvedl o dvě procenta (25,7%). V některých spolkových zemích spadl na obávanou dvacetiprocentní hranici. Stalo se tak i v tak voličsky silných zemích jako je Bavorsko (20,6%) či Bádensko-Württembersko (20,0%). V Sasku se pád SPD uskutečnil na úrovni 14,6 procenta (Levicová strana 20,0%).

Výsledky narušily a regionálně zdevastovaly všelidové postavení SPD a méně odolným sympatizantům se začala připomínat teorie Ralfa Dahrendorfa o konci sociálně demokratického století, kterou měl na mysli již ve 20. století. Vedení strany chvíli postávalo jako pověstný kůl v plotě a v moři vybičovaných emocí. Tak to viděl i týdeník Der Spiegel, kterému to stálo za titulní článek poté, když se proslechlo, že SPD chce oddálit své harakiri a plánuje stranické referendum. Ale jak se do hry dostávaly nové mechanismy, střelka stranického kompasu se začala znovu točit. Když se zastavila, ukazovala jako předminule ve směru velké koalice (protože jiná se ve sněmovně nedala poskládat), nově ve směru vnitrostranického referenda o koaliční smlouvě (aby se předešlo divoké diskusi) a naprosto nově ve směru modernizace SPD (aby se „schizofrenie“ s nejméně oblíbenou koalicí již nikdy nemusela opakovat).

Perspektiva. Budoucnost. SPD!

Do čela nového směru se postavil starý předseda, ale to teď nevadilo, protože se ukázal jako jediný, kdo je schopen postarat se o budoucnost strany. Nový kurs předsedy Sigmara Gabriela ve spojení s budoucností strany našel pochopitelně podporu všech stranických grémií: Konventu, malého sjezdu SPD týden po volbách, o měsíc později velkého sjezdu v Lipsku a nakonec i stranického referenda, které koaliční smlouvu schválilo drtivou většinou. A 1. rozhodnutí sjezdu v Lipsku nadepsané ve stylu naléhavé textové zprávy Perspektivy. Budoucnost. SPD! současně znamenalo, že sjezd spolu s novým kursem přijal usnesení o radikální modernizaci strany.

Před sjezdem v Lipsku (na zemském sjezdu v Berlíně) ji S. Gabriel ohlásil výrokem, že strana jinak stojí na pokraji propasti. Plánovaná modernizace měla zřejmě vliv na personální změny ve vedení strany, kde se obnovilo předtím zrušené prezidium (nyní je desetičlenné) a z kterého zřejmě odešli někteří odpůrci změny (přemístěním do vlády). A v souvislosti s modernizací je možno vidět Gabrielovu nominaci nové generální tajemnice Yasminy Fahimi, která hned na dalším sjezdu (pro volby kandidátů do Evropského parlamentu) jako jinak neznámá osoba dostala 88,5% hlasů. Šestačtyřicetiletá německá Íránka (německá matka, íránský otec) se sjezdu představila jako manažerka, která mluví již bez diplomatických kliček a bez zábran o „otevření a modernizaci“ či „modernizaci a reformě“ SPD. A chce posílit „moderní a všelidový“ charakter strany.

Úsilí o modernizaci SPD má svou historii od roku 1959, kdy Godesberský sjezd změnil SPD na všelidové sociální demokraty, odhodil balast třídního paradigmatu a charakteru profesní dělnické strany. Tento „update“ se projevil ve výběru perspektivních osobností do vedení strany (např. Willyho Brandta - ovlivněného socialismem norských evangelíků), stanovil nová kritéria pro volbu funkcionářů a kandidátů strany a otevřel SPD mladé generaci. Počátkem sedmdesátých let stav členské základny překročil milionovou hranici (k žádnému pozdějším „přílivu“ již nikdy nedošlo a tehdejší příliv se tak podílí na dnešním vysokém průměrném věku členů SPD). Je naprosto lhostejné, že se na čelní stránce sjezdového protokolu z Godesberku objevuje báseň o demokratickém socialismu a celý pathos a lyrika tehdejší doby. Po válce byli socialisty všichni - včetně konzervativní CDU.

Po této modernizaci mohla SPD konečně dojít i uznání za svoji neposkvrněnou minulost v období nacismu a poprvé od založení Spolkové republiky Německo mít šanci obstát ve volební konkurenci a i v sousedství komunistické diktatury ve východním Německu. Za dalších 7 let toto kolo přineslo plody ve vládní účasti SPD jako mladšího partnera v 1. velké koalici s CDU/CSU. Ministrem zahraničních věcí se stal Willy Brandt.

Druhým modernizačním impulzem se stala Blairova a Clintonova „Třetí cesta“, když v SPD návrhy staré levice nevedly k ničemu jinému než k dalším prohraným volbám a celková doba v opozici se nakonec protáhla na 16 let (1982-1998). Německým protagonistou se stal nový předseda SPD Gerhard Schröder, který ji na německé podmínky adaptoval pod názvem Nový střed a prosazoval uvnitř strany v těžkém modernizačním konfliktu se starou levicí. Boj s „levicí“ vedl veřejně a symptomatický je jeho článek Stará levice a Nový střed. Nový střed byl ovšem v první řadě úspěšným pokusem vyvést SPD z opozice a až na druhém místě teorií (A. Giddens), ale i v tomto smyslu stojí za zmínku první Schröderova reakce, když prohlásil, že Třetí cesta není pro SPD nic nového, protože si to odbyla již dávno v Godesberku.

Hned potom pochopil, že je tomu jinak, že hodně modernizace z Godesberku zůstalo na papíře sjezdových usnesení, věci se opět vrátily do starých kolejí a Godesberk se bude muset opakovat. Problém se projevil i v daleko širším měřítku, jak to konečně popisuje ve svých memoárech Hillary Clintonová, které i dnes stojí za citaci:„Ať již jde o „Nové demokraty“ (USA), „Nové labouristy“, „Třetí cestu“ či „Vitální střed“, Tony Blair a Bill Clinton měli jednoznačně společnou politickou vizi. Oba dva řešili otázku, jak probudit k životu levicové pokrokové hnutí, které ztratilo dynamiku v důsledku reaganismu a tchatcherismu osmdesátých a devadesátých let. “ A tato kapitola devadesátých letech se ovšem týká i české demokratické levice, která se sice již může svobodně rozvíjet, ale která rovněž ztratila dynamiku, i když nejen v důsledku západního neoliberalismu či jeho českých napodobitelů.

Nové vydání dřívější modernizace

Ohlášené kolo modernizace SPD je do značné míry novým vydáním minulého, protože to nebylo dotaženo do konce. Volební výsledky mluví za všechno, tady už není o čem diskutovat. Stará levice se znovu podepsala na špatném volebním výsledku, protože proletářské recepty z nakladatelství Wagenbach z šedesátých let, nová čtení Marxe a Frankfurtská škola už nebudí ani unavený úsměv na tváři a jejich protagonisté navíc o dvacet let zestárli (věk vůbec bude kritickým faktorem dalšího vývoje). Stejně tak zestárla celá členská základna, která se od kulminace v době sedmdesátých let neustále zmenšuje. V této situaci musí SPD v první řadě zachraňovat postavení všelidové strany - jak si je udržela celou dobu od sjezdu v Godesberku.

Ve „zprávě o stavu SPD“ lze uvést i výjimky. Světlým příkladem „čtyřicetiprocentní reality“ v důsledku modernizace je zemská vláda Olafa Scholze v Hamburku, která ve volbách 2011 získala 48,7% (tedy absolutní většinu). Ale ani ta nic nemění na celkovém sestupném trendu. A v první řadě nejde jen o známá statistická čísla jako je vývoj členské základny od více než miliónu členů v polovině sedmdesátých let anebo od 775 000 v roce 1998 k dnešnímu stavu 498 616 a o ztrátu cca 10 miliónů voličů (oproti roku 1998) v předminulých volbách - a v těchto volbách to nebylo mnohem lepší.

Nové vedení strany musí nejdříve zabránit hrozícímu pádu strany na dvacetiprocentní hranici a pak začínat stranu zvedat nahoru. Bude to velmi těžké. Mezitím se otevřela i trhlina mezi SPD a starým dobrým voličským jádrem, když poprvé v těchto volbách více dělníků a odborářů dalo přednost volbě konzervativní CDU/CSU. Věkový průměr voličů SPD je současně vyšší než celkový věkový průměr německých voličů. A ani v západoevropském kontextu není situace jiná. Věkový průměr voličů demokratických levicových stran je též vyšší než věkový průměr všech evropských voličů. Není těžké si představit, že pomyslné volební kyvadlo se v dalším období zřejmě nebude pohybovat od pravice ke staré levici.

Publikováno se souhlasem vydavatele.