Ohledně takzvaných „civilizačních chorob“ panuje velmi zvláštní asymetrické ticho v oblasti informací: na „svobodném internetu“ se dočteme návody na nejrůznější šetrné a rychlé alternativní způsoby léčby, zatímco oficiální medicína jako by se – až na výjimky (s jednou z nich jsme si před časem na Protiproudu povídali) – tvářila, že nic než často brutální oficiální „léčba“ není.

Léčba, nebo léky?

Přitom ona „léčba“ je pro pacienta někdy horší, než nemoc, kterou má vyléčit. Poplatná zájmům farmaceutického molocha, „strká“ medicína do pacientů pilně rozličné chemikálie a obvykle přitom pomíjí téměř úplně či zcela jedoduché, přírodní prostředky, které by nemoc mohly zastavit či vyléčit. Především u civilizačních nemocí totiž platí, že jde o choroby z nadbytku a/nebo z nesprávného způsobu života.

Cukrovka, která se šíří mezi lidem českým jako požář suchou travou, zaujímá mezi civilizačními chorobami zvláštní místo. Na jedné straně je fakt, že je „léčena“ alespoň relativně slušně – tj. primárně poukazem na nutnou změnu životosprávy. Současně jsou ovšem podávána antidiabetika, případně léky na tlak a podobné „chuťovky“, které od jednoho příznaku odpomohou, ale zpravidla zase pár jiných přidají – a při změně životosprávy jsou většinou, jak tvrdí někteří zasvěcení badatelé, vlastně zhola zbytečná.

To tedy platí o diabetu 2. typu. Cukrovka 1. typu (tedy ta, při níž se nedostatečně tvoří inzulin, nikoli ta, při níž na něj tělo nereaguje) je další zajíamvou kapitolou, kterou si ovšem necháme na některý z příštích článků. Prozatím se věnujme „cukrovce číslo dvě“, která je v Českých zemích a nejen v nich vlastně ve skutečnosti „cukrovkou č. 1“.

O epidemii samotné i o tom, jak ji zastavit, napsala Protiproudu vědkyně, která se nerozpakuje cukrovku i to, jak s ní žít, zkoumat spíše z hlediska zdravého selského rozumu, než farmaceutických zisků. Bude zajímavé sledovat, zda i její nejnovější kniha právě na téma cukrovky vyvolá stejné vášně, jako její – dlouholetou vědeckou prací podložené – závěry kolem dětských očkování, o nichž jsme zde vícekrát psali. Stejně jako její předchozí práce má totiž kniha z hlediska mediálního (a medicínského) mainstreamu jednu vadu: říká věci tak, jak jsou.