V pondělí 13. dubna jsme si připomněli výročí jednoho dramatického příběhu se šťastným koncem: právě toho dne v roce 1970 (shodou okolností také v pondělí) explodovala na palubě kosmické lodi Apollo 13 nádrž s kyslíkem. Co mělo být původně rutinním letem se třetí lidskou posádkou mířící na Měsíc, stalo se příběhem o přežití a „triumfu (lidské) vůle“. Příběhem se šťastným koncem. Ještě dnes při vzpomínce či při sledování stejnojmenného filmu zamáčkneme slzu. Je to jak scéna z hollywoodského bijáku.

Tohle nemyslíte vážně, že ne?

Největší problém celého dojáku jménem „nešťastná mise Apollo 13“ ovšem je, že celé Apollo (a s ním i Apollo 13) je dost možná opravdu jen a pouze scéna z hollywoodského bijáku. Že s lety k Měsíci či na Měsíc - s lidskou posádkou - je to poněkud... řekněme jinak. Jako s mnoha podobnými událostmi, které v posledním půlstoletí změnily svět.

Drtivá většina čtenářů, kromě těch, kteří si dávno na věc udělali vlastní názor na základě bádání na internetu či pár výpočtů, teď možná zvažuje možnost nečíst dál. To už je trochu moc!, říká si běžný konzument mediální reality, když se s podobnou „nehorázností“ setká poprvé. Že člověk na Měsíci nepřistál? Jak by dokázali Američané oblafnout celý svět? Jak by dokázali celou věc utajit, když na projektu (včetně výroby součástek) pracovaly stovky tisíc lidí? Copak by na to Rusové, jejich hlavní konkurenti,  nepřišli? Jak by mohli ti dobří piloti celá ta léta lhát? A vůbec, proč by to dělali? Takových peněz to stálo! A tak spořádaný občan spláchne všechny tyto otázky do skvěle vytvořené výlevky s názvem "Konspirační teorie" - a dál se tím nezabývá. Ale měl by.

Lži a touha létat

Skeptické otázky odmítající zpochyňování přistání člověka na Měsíci jsou napohled logické – a navíc  podepřené důležitou emocí. Většině z nás se sen o cestování vesmírem v „krabičce od sardinek“ made in USA prostě – líbí. Zda jde o romantickou touhu létat, nebo prapůvodní touhu lidské duše přiblížit se Nebi a Bohu, není vlastně podstatné. Představa, že jsme - my, lidstvo - „tam nahoře“ byli, nás každopádně vzrušuje do morku kostí. Ve skutečnosti uděláme cokoli proto, abychom si v hlavě udrželi oficiální verzi událostí.

A tak se „cesta na Měsíc a zase zpátky“ stává jakýmsi „jedenáctým zářím pro pokročilé“ – a současně čímsi, co ty, kteří v „měsíční lež“ nevěří, okamžitě pasuje na paranoiky přímo (mimo)planetárních rozměrů. Přesto stojí za to se na chvíli na věc podívat z druhé strany. Tedy neptat se „jak by to a to mohli udělat“, kdyby chtěli mise k našemu nejbližšímu souputníku nafilmovat (ačkoli i to je poměrně přesně teoreticky zmapováno), ale „jak by to mohli dokázat“, kdyby se skutečně měl k Měsíci člověk vydat. Kolem měsíčních misí se totiž kupí řada ošklivých otazníků – pokud máme odvahu si tyto "ničivé" otázky alespoň položit.