Ústředním tématem Ekova vpořadí již sedmého románu nadále zůstává fikce spojená se spikleneckými teoriemi, které autor posouvá od středověku směrem do nedávné současnosti, konkrétně do roku 1992. Hlavním hrdinou knihy je padesátiletý ztroskotanec Colonna šéfující podobným novinářským outsiderům ve smyšleném deníku Zítřek. V milánské redakci dohlíží na přípravu zkušebních „nultých" čísel, jež ve skutečnosti nikdy nevyjdou. Zároveň má za velkou sumu peněz napsat román o práci v těchto novinách a odhalit zákulisní praktiky masových médií, jako je manipulace, cenzura, úplatky či dokonce vydírání.

Čtenářsky určitě nejzajímavější jsou pasáže, kde Colonna učí své méně zdatné kolegy svérázné žurnalistické praxi. Procvičuje s nimi metody novinářské nadsázky a metafory, vymýšlí nové formy očitých svědectví, vysvětluje správné použití výrazů „možná", „třeba" a „snad". Stranou nezůstane ani „profesionální" psaní horoskopů, příprava křížovek, stejně jako správné vyhodnocování informací uvedených v pracovních inzerátech či na seznamkách. Nejvtipnější přitom zůstává „soutěž o nejpitomější odpověď na nejpitomější otázku", kdy se novináři předhánějí v nejabsurdnějších návrzích jako například: „Proč píšeme zleva doprava? Protože jinak by věty začínaly tečkou."

Novinářské bonmoty

Satirický román Nulté číslo oplývá nespočetnou plejádou novinářských bonmotů: „Na kulturu nemáme moc prostoru, naši čtenáři nečtou knihy, nanejvýš deník Sport" nebo „...než tvrdit něco, co by si mohl někdo ověřit, je vždycky lepší jenom naznačovat." Nejvíc přímočarý je však zástupce majitele deníku, pan Simei, který si nebere žádné servítky a s klidem v duši prohlásí, že „noviny lidem ukazují, jak mají myslet". Zde se jistě projevuje Ekova osobní zkušenost – v polovině 50. let začínal jako novinář, takže do textu zakomponoval mnoho svých vlastních vzpomínek a postřehů.