Vynecháme-li nejstarší dějinné období, tak severní Krym byl od konce starověku obýván Ostrogóty (germánské etnikum, jehož poslední příslušníci zde přetrvali až do 18. století) a jih tohoto území byl pod kontrolou Byzantské říše, přičemž zde zakládali obchodní stanice i Janované. Roku 1243 se Krym stal cílem Tatarů, kteří jej podmanili jménem Zlaté hordy, což byla součást mongolské veleříše. Za zmínku stojí, že v roce 1241 se Mongolové dostali až do Slezska a český Václav I. se podílel na zastavení jejich podpůrných oddílů v Kladsku.
V roce 1441 byl na území Krymu vytvořen samostatný Krymský chanát, který se rozešel se Zlatou hordou a jehož hlavním městem bylo Bachčisaraj. Tento útvar se kromě Krymu rozkládal na území severního pobřeží Černého moře a kolem moře Azovského. Krymský chanát se roku 1475 stal vazalem Osmanské říše. Roku 1663 vpadli krymští Tataři v rámci Turecké armády na Moravu, odkud odvlekli do otroctví přibližně 12 000 lidí. Na jejich vykoupení se pak pořádaly různé veřejné sbírky. Tataři živící se také obchodem s otroky takto až do konce 18. století „získali“ a prodali přibližně 2 miliony otroků. V područí této říše zůstal Krym až do roku 1783, kdy v důsledku dvou rusko-tureckých a jedné občanské války, do které Ruské impérium zasáhlo, Krymský chanát coby součást Osmanské říše zanikl a Krym se anexí stal součástí Ruského impéria.
Do této doby byli etnickou většinou na Krymu krymští Tataři, následování s velkým odstupem Řeky, Armény, Bulhary a Karaimany. Toto etnické složení se zásadně nezměnilo ani v dalších desetiletích, vyjma vzniku ruské menšiny, která byla důsledkem budování ruské flotily v Sevastopolu.
Za ruské občanské války na začátku 20. století se Krym stal baštou „Bílých“, tedy protibolševických sil, kterým odtud velel generál Wrangler. Ti zde byli poraženi roku 1920 a přes 50 000 jich bylo popraveno, což tuto událost činí jedním z nejkrvavějších masakrů oné války. Následně se Krym stal součástí Sovětského svazu a společně s Ukrajinou se stal v letech 1932 a 1933 obětí Ukrajinského hladomoru.
V roce 1941 obsadili tuto oblast Němci, kteří při dobývání Krymu utrpěli těžké ztráty. Přesto během celého období okupace nedokázali dobýt hory uprostřed poloostrova, které zůstaly pod držením tatarských partyzánů. Sovětská armáda Krym osvobodila v roce 1944. Možná právě pro svoje bojovné vlohy (a příklon k „Bílým“) se všichni krymští Tataři stali součástí Stalinových populačních přesunů a masakrů a 18. května 1944 byli násilně deportování do střední Asie, přičemž tento odsun nepřežilo přibližně 46 % z nich. V témže roce byli deportování do stejné oblasti i Arméni, Bulhaři a Řekové. Deportovaným bylo zakázáno se vrátit až do začátku 90. let, přičemž majetek jim nikdy oficiálně navrácen nebyl. Na konci roku 1944 se tedy Krym dle přání diktátora Stalina stal etnicky čistým a jednolitým prostorem, který mu dával jistotu, že Černomořská flotila zde bude mít kvalitní zázemí. Roku 1954 byl Krym darován Ukrajinské sovětské socialistické republice. Přímou součástí ruského státu byl za celou svoji historii tedy jen necelá dvě století, přesně 168 let.
Počet etnických Rusů zde narůstal po celou dobu, kdy byl poloostrov součástí Sovětského svazu. Svou roli hrálo nejen posilování aktivních vojenských oddílů, ale i skutečnost, že Krym byl jednou z oblastí, kam odcházeli vysloužilí vojáci i se svými rodinami, a prominenti režimu se zde usazovali z důvodu přívětivého klimatu, které bylo i důvodem, proč se Krym stal turistickou destinací Rusů a budovala se tu sanatoria. Návrat byl zbývajícím krymským Tatarům umožněn až s pádem SSSR. Nicméně zůstalo jen na nich, zda se vrátí – žádný majetek jim státem vrácen nebyl. Dnes jich po celém světě žije mezi 500 000 – 6 500 000 (rozpětí je způsobeno nepřesností čísel z Turecka, kde se jejich populace uvádí mezi 150 000 a 6 000 000).
Krym byl ve své historii tedy spíše krymsko-tatarský než ruský či ukrajinský. Sami Tataři skutečně nemají Rusy v lásce, a to zejména z důvodu násilné deportace, kterou někteří z nich stále pamatují.
Současné kroky Ruské federace svádějí k hledání paralel v minulosti. Jako první se nabízí paralela s okupací československého pohraničí Hitlerem. I ten se, stejně jako nyní prezident Putin, zaštiťoval „ochranou svých občanů“, kterým mělo být údajně ubližováno na základě etnicity. Novější paralelou je pak nedávná válka v Gruzii, kde byl uváděn stejný důvod.
Na závěr něco pro znalce britského seriálu „Jistě, pane premiére“ – říkali jste si někdy, jak že to vypadá ona sovětská „salámová taktika“ okupace (díl „Velký plán“)? V současném dění máte vzorový příklad…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: pravybreh.cz
