V chrámech konzumu se kulisami tradičního světa nikdo nezdržuje. Jinak je situace obdobná. Lidé v ohromném scénickém tanci drží každý svůj part: vklusat na znamení fotobuňky, rameny rozrazit živou stěnu, zachytit slevový kupón, vystihnout tempo eskalátoru, otáčet hlavou, obracet kapsy.
Vánoční město, to je taky výlet do umění. Do vzdálené renesance, do obrazů vlámského malíře Pietera Brueghela. Ten žil jistou dobu v Antverpách, jednom z největších sídlišť té doby. A i když valná část jeho díla má venkovské kulisy, není možné nevšimnout si atmosféry velkoměsta. Jako by je Brueghel rafinovaně skryl do polí a mezi kopce, jako by šlo o další z jeho nenápadných hádanek.
Známe to všichni i dnes – jarmareční hemžení kolem nákupních center, vyhlášených korz a dopravních tepen. Pach potu a chlévské mrvy je tu delikátně zakryt vybranými parfémy. Co však zůstává, je komično na každém kroku, kvas jako forma tlení. Brueghel si toho všímá a vznikající literární satiře dává výtvarnou podobu.
Ale pak náhle nechává ten dav skosit armádou umrlců. Je to stále tentýž dav? Vypravěč vepisuje do štítu starou pravdu o rovnosti před smrtí, neboť v davu zahlédneme i krále, stejně zoufale a stejně neúspěšně prchajícího. Máme první výklad: Před smrtí jsme si rovni, krále nevyjímaje. To byl rok 1562 a ten obraz se jmenoval Triumf smrti.
Přes moře času několika set let se ale ta scéna připomněla v první polovině dvacátého století: znovu nahý dav, obyčejní lidé i společenská elita, ti všichni hnaní armádou s umrlcem ve znaku do podobných hangárů, jaké jsou i na Brueghelově obraze. Někde mezi nimi je možná i unavený král. To se ale už nedozvíme. Výklad druhý: Smrt s sebou možná vezme i krále, nikdy ovšem nerozpoznaného.
A současnost? Dav už sice není nahý, ale těžko v něm můžeme hledat jediného krále. Už není pronásledován děsivými vojáky s meči a popravčími sekerami, nešťastníci tu už nejsou vplétáni do kol a čtvrceni v jakémsi protokubistickém rauši; nejsou tu už ani chladné hangáry, namísto nich jsou tu hangáry teplé, světlé, parfémované. Přesto je dav směřující do jejich útrob vydán nebezpečí. A podstupuje ho dobrovolně, dokonce s nadšením. Ne, tito umrlci nežádají smrt, to by bylo to poslední, co by si přáli. Život se tu rovná době splácení, a tak musí být naopak co nejdelší. Výklad třetí: Smrt je jen nežádoucí důvod zániku hypoteční smlouvy. Do té doby nechť je každý králem!
Lze ale klást druhý a třetí výklad za sebe? Není příliš troufalé použít jednu metaforu pro dvě tak rozdílné situace? Postavit vedle sebe obrovskou tragédii a zanedbatelnou komedii? Nedělal ale právě tohle Brueghel? Political corectness, ta prazvláštní kategorie, jež mnohým zapaluje srdce tím jediným spravedlivým bojem za jedinou správnou věc, snad jen v jejím jménu by bylo lze protestovat. Proč si ale ukládat klauzuru vážnosti, a tím ostatně i klauzuru nemyšlení. Vlámský malíř by na to možná řekl jen strohé čert to vem a do spleti postav v obraze by přimaloval jednoho pekelníka navíc.
Zase po roce tak nadešel čas, kdy jako do galerie je možné vyrazit do ulic a na náměstí a pozorovat tetelení davů kolem všeho, co se třpytí. A jako v apokalyptickém žánru pak zkoušet rozpoznávat v té komedii budoucí tragédii. Její kontury jsou příliš jemné, nekreslí je totiž bída, co jitří smysly, ale přesycení, které ukolébává do imbecilního spánku spokojenosti.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
_profil_top.jpg)
