Po celou dobu jsme byli svědky nesmiřitelné kritiky a nenávisti progresivistických liberálů, americké obdoby českých bojovníků za „pravdu a lásku“, kteří v sobě dokázali, podobně jako jejich čeští kolegové, nalézt až neuvěřitelnou míru animální agresivity a nenávisti – ač o sobě rádi mluví jako o hateless people (lidech bez nenávisti, snad mírumilovných). Viděli jsme také – v závěrečné agónii okolo sebe zuřivě kopající – odcházející administrativu, která posunula politickou kulturu opět o něco níž.

Donald Trump byl po celou dobu předvolební (i pokračující povolební) kampaně kritizován tu za své hrubiánství, tu za údajnou neúctu k ženám, tu za vysmívání se postiženým, homosexuálům či jakékoli jiné progresivisty zneužívané skupině lidí. Ano, Trump záměrně porušoval pokryteckými liberály vymezené a úzkostlivě střežené mantinely politické korektnosti. Ostatně snaha o návrat zdravého rozumu a jisté konzervativní uměřenosti do politiky je jedním z jeho nejdůležitějších témat. Donald Trump se rozhodl vzepřít se progresivismu, který se pyšně vysmíval běžným Američanům, ale zároveň požadoval jejich peníze na své aktivity. Progresivismu, který si pro sebe ukradl politiku a veřejnou debatu a znemožnil v ní účast komukoli, kdo by chtěl jen částečně obhajovat cokoli, co se nachází mimo stále úžeji vymezený, politickou korektností definovaný mainstream. Zbytnělou krustu politické korektnosti nebylo možné rozbít jinak než právě do jisté míry mediálně antisystémovým chováním. Poslušným vystupováním a čekáním na slovo by Trump s ohledem na vliv a mediální sílu progresivismu ničeho nedosáhl. Bylo třeba se imunizovat od vlivu médií, a to se Trumpovi právě jeho neotřelým způsobem vedení kampaně a vystupováním podařilo. Alespoň voliči to tak pochopili.