Z reakcí některých lidí po zvolení nové hlavy státu se zdá, jakoby v sobotu skutečně přinejmenším začal stoupat dým z komína Sixtinské kaple a kardinál-protojáhen oznámil vzrušenému davu jméno nového papeže. I na samotného Petra Pavla po zvolení dolehla tíha nepřiměřených očekávání, která si s jeho vstupem do prezidentské funkce mnozí občané spojují, a tak se hned v jednom z prvních rozhovorů snažil tato očekávání mírnit. 

Pro „požehnání“ si přímo do volebního štábu nedlouho po vyhlášení výsledků přispěchal premiér Fiala a slovenská prezidentka Čaputová. Ta si symbolicky přijela také pro vypůjčené marketéry, kteří po pomoci v týmu Petra Pavla opět budou muset začít pořádně „pracovat na ní“. Prezidentská volba na Slovensku se totiž blíží a oblíbenost prezidentky je nevalná.

Spousta lidí začala najednou udiveně zjišťovat, kdo že to vlastně za zvoleným prezidentem a po jeho boku stojí. V kampani se o nich prakticky nemluvilo, novináři se na ně neptali, aby neohrozili vítězství jimi protežovaného kandidáta a zabránili výhře nenáviděného Babiše. Příkladem budiž poněkud trapné, osobně terapeutické články vymezující se vůči komunistické minulosti pana Pavla i jiným věcem v okamžiku, kdy to „dopadlo dobře“, a tak už nikdo proti troše té kritiky nemůže nic mít (viz Jiří Peňás, kterého má jinak autor těchto řádek rád, v textu Jako lejno na kabátě. Vzpomínky antikomunisty). Vyloženě propásnutá příležitost mlčet, anebo promluvit před týdnem.

Ale to jsou vše víceméně společenské aspekty naší víkendové volby. I když zrovna „osoby blízké“ a „přátelé po boku“ jsou vzhledem k Pavlovu nesčetněkrát opakovanému „budu se o tom bavit s odborníky“ nejspíš mnohem důležitější, než jak tomu bývalo u prezidentů předchozích. Politika samotná je zajímavější a je třeba říct, že se v podání zvoleného prezidenta rozjela na plné obrátky, minimálně tedy její zahraničněpolitická část.